a život se člověku rozhází. Udělujeme rady jiným, s dobrým úmyslem a možná i v zahleděnosti v sami sebe a do vlastní rádoby moudrosti. Umíme potěšit druhé, neumíme v těžkých chvílích potěšit sami sebe. Často plodíme hlouposti, možná že i teď já. Jenže já musím, musím se prostě tak nějak vykřičet.
Moje veliká lásko,
bez které si neumím představit své dny. Človíčku, který nasazuješ svá záda všem těm mým trápením. Jsi to mé světlo, ta má víla. Možná si člověk přespříliš brzo zvykne na tu samozřejmost. Na to sobectví, které se člověku tak nenápadně vloudí do srdce a nepozorovaně škodí. Na to, že to co máme, přespříliš bereme jako samozřejmost. A to naše sobectví si uvědomujeme, až když ty nečekané rány nám otevřou oči. Když jsme sobotní odpoledne trávili v krásném prostředí kempu v příjemné společnosti bylo nám dobře. I s těmi srpnovými přeháňkami, co náhle přišli. Byli jsme před nimi schováni v „bezpečí“ venkovní rolety. Když jsme se smáli, netušili jsme, že za pár minut se tak strašně vše změní.
Nikdy nezapomenu na ten nečekaný poryv větru, kdy tvá tvář zkrvavěla. Nezapomenu na ty minuty čekání na pomoc, než žlutí andělé s modrými tykadly přijeli na pomoc.
Jsem u tebe každý den a když to naštěstí vše vypadá dobře, málem jsem o tebe lásko přišel. Hodiny strávené v nemocnici a to strašlivé čekání……, ale také radost z postupného zotavování.
Jen ty návraty do prázdného bytu ……chybí mi tvůj hlas, někdy i to sprdnutí.
A ty se teď trápíš následky, trápíš se jizvami, které nikdy nemůžou nic změnit na tom, jak člověk druhého miluje. I kdyby nějaké šrámy byly, i kdyby jich bylo na tisíce, pro mě nemají hodnotu a nemůžou na vztahu nikdy nic změnit.
Musím to vyřvat do éteru, i jako varování,
že nikdy nevíme co nás potká.
Miluješ květiny a já ti je na dálku posílám aspoň takto...
Přátelé, musel jsem ven se svými pocity, to co mě tak neskutečně tíží.
I jako varování. I když na sebe dáváme pozor, nebezpečí přijde, kde to nečekáme, v čase, který přijde rychlostí blesku. Jsou to vše pak moc smutné chvíle.
Možná přespříliš věcí odkládáme na zítra, ale ono zítra - už nikdy nemusí být.
