Podzim… přiznám se, že ho mám velmi rád. Miluji tu úžasnou přírodní paletu barev, která je tak nesmírně dokonalá. A v tom všem padajícím listí, lze spatřit i symboliku našeho žití.
Když jsem se víkendu brouzdal po cestách a cestičkách památného Svíbu, nešlo neslyšet zvuky deště padajícího listí, který s pauzami, jak neviditelný režisér spouštěl proměnlivý vítr. V tom lese, plném křížů, coby připomínky staré už153 let. Pokaždé tam hledám a nacházím klid, pokoru a zamyšlení. Nejspíše i jako útěk od novodobé totality, jménem povrchnost a konzumismus.
Když jsem tam stál a pozoroval všechny ty padající barevné listy, snad ještě více vyznívaly slova, která jsem slyšel před pár měsíci.
Vzpomínkou na ty mrtvé pod námi se snažíme otupit hrany nepřeboleného žalu a bolesti, které již nikdy nevyvane vítr a které žádný déšť nesmyje. Duše a energie, která v těchto místech vyšla z mnoha mužů, se nevytratila a dá se pocítit ve vůních, barvách a náladách krajiny. Je to velké plátno velkého mistra. Člověka, toho člověka, který je již ve smrti smířen, ale je to vlastně i naše plátno. Nás všech, kteří tento odkaz pokorně přijmeme a zamyslíme se nad životem a smrtí. A pokud pochopíme, že jsme toho součástí a budeme toto dílo ochraňovat, nebudeme přihlížet devastaci, tak tento příběh bude pokračovat, i když už i my jednou nebudeme.
Miroslav Suchý červen 2019
