Ale také bych mohl napsat : " Jednou, až potkáš člověka, který ti pomůže už jen tím, že jsi ho potkal, tehdy pochopíš, že některé věci tak prostě měly být, a žádné náhody opravdu nejsou ".
Když jsem četl tuto větu, vzpomněl jsem si na dobu svých studií na střední škole. Psal se rok 1983 a já se tenkrát ocitl na školou pořádané akci, která už ani nevím, jak se jmenovala. Ani si nepamatuji, zda – li jsem tam byl dobrovolně nebo ne. A ono je to v podstatě úplně jedno, protože po těch mnoha letech se mi vryla do paměti.
Před to obecenstvo tvořené studenty a kantory předstoupil muž s kytarou na krku a specifickým hlasem. Byl to Alfréd Strejček, který nám při své návštěvě představil dílo ruského umělce, písničkáře, básníka i herce jehož jméno jsem v podstatě vůbec neznal. Když zazněli první tóny kytary a první slova písní byl jsem ohromený mnoha drsnými a pravdivými slovy.
Šla Pravda světem a na chudý duchem se smála
pro blahoslavený navlíkla honosný šat
v zákoutí špinavým drzá Lež ve stínu stála
ta Pravdu pozvala k sobě přenocovat.
A Pravda znavená usnula jen co si sedla
ze sna se culila naivka důvěřivá
jen oči zavřela už se Lež z postele zvedla
a začla si pokradmu zkoušet ten její háv.
Možná i proto, že už v té době jsem na své vlastní kůži poznal, že pravda tak strašně bolí a jak strašně je společensky a lidsky nechtěná.
Na její blůzu si její brož fešácky připla
pod paží stříkla si jejím dezodorem
peníze hodinky doklady všechno jí štípla
odplivla odporně zaklela vypadla ven.
K ránu až zjistila Pravda co všechno jí schází
před zrcadlem se pak notně podivila
někdo už odněkud donesl hrst černých sazí
aby se ta čistá Pravda tak nelišila.
A když Alfréd Strejček pokračoval s vyprávěním a písněmi převzatými od Vladimíra Semjonoviče Vysockého, nenapadlo by mě, jak ta drsná slova budou pravdivá roky a desetiletí, bez ohledu na mnohé politické a společenské změny.
Jak samotná podstata souboje pravdy lži. zůstane stejná po věky.
Pravda se smála že na ni kameny házejí
vždyť lež je to všechno a Lež taky mý šaty má
blahoslavení s ní protokol sepsali rázem
byla to rozmluva dost málo přívětivá.
Vyfásla pokutu a ještě mohla bejt ráda
ostatně cizí šmouhy přišili jí
nějaká mrcha tu tvrdí že je prej Pravda
a zatím se potlouká nahá a ve škarpě spí.
Ubohá Pravda se brání a přiznat se nechce
to máš holka marný jak chceš se dušuj a křič
Lež zatím potvora ukradla vzrostlýho hřebce
a dlouhý a pěstěný nohy ji odnesly pryč.
Vladimir Vysockij (narozen 25. ledna1938, zemřel 25. července 1980) – proklínaný básník, zpěvák i herec. V období přísné cenzury se dotýkal mnoha zakázaných témat, kvůli tomu byly některé jeho písně zakázané. I proto se velká část jeho tvorby šířila na podomácky nahrávaných magnetofonových páscích.
Ono to téma pravdy a lži je i v dnešní době poněkud ošemetný. A tak je mnohem pohodlnější posloužit lži.
Leckterej hlupák se dodneška o Pravdu hádá
pravdy se ovšem v těch řečičkách nedobereš
jistěže ve světě nakonec zvítězí Pravda
ale až dokáže to co dokáže Lež.
Často je k mání vodky jen půl litru na tři
a ani nevíš s kým dneska přenocuješ
někdo tě vysvlíkne řeknou ti že ti to patří
a dřív než se naděješ nosí tvé kalhoty Lež.
Vždyť kolik lidí bylo nohsledy tehdejší doby a kolik z nich změnilo za včas barvu, tvář a žije dál bez vlastního svědomí. V zažitých praktikách, argumentech a prospěchářství pokračují dál, s plnou hubou slůvek o svobodě a demokracii. I když se jako bělavé lilie na oko tváří, kamenovali by rádi dnes nepohodlné.
A tak jsem přesvědčen, že ať Vysockij či náš Kryl, byl by opět odsouzen.
A tak na samotný závěr vzpomínky na Vladimíra Vysockého jeho Pravda a lež v originále a i v češtině.
Žijeme ve zvláštních časech, kdy mladí i staří jsou vzděláváni ve lži a ten, který se odváží říkat pravdu, je nazýván šílencem či bláznem. Platón
Kdo ví, třeba se jen a jen ve svém úhlu pohledu...
mýlím.......
