Otevřu iDnes a nevěřím svým očím

To když zahlédnu obrázek, který zachycuje symbol jednoho z mých oblíbených míst, která mám prostě rád. Nadšení mi trvalo jen pár okamžiků, než jsem si přečetl úchvatný název onoho článku.

Autor článku Jakub Pokorný „vyzdobil“ onu fotografii úchvatným názvem: Český výletník: Poezie stranou. Babiččino údolí je jen turistická iluze.
Iluzí? No, ten chlap se musel zbláznit, pomyslel jsem si a v rámci objektivity jsem si daný text musel přečíst. Obsah onoho textu mě v mém původním odhadu jen utvrdil. Napsat do samotného úvodu „Babička se dnes už dá číst jen jako pohádka. Panklovi ve Starém bělidle nebydleli a údolí už dnes vnímám jen jako obrozenecký disneyland nebo jako ukázku pro děti, jak se žilo, když ještě nebyl Instagram“, svědčí jen dle mého názoru o jisté nevzdělanosti autora, který nepochopil, že jde o literární dílo Boženy Němcové, ve kterém zachytila idealizované vzpomínky na dětství v Ratibořickém údolí, nikoliv dílo faktu.
Dílo, ve kterém navíc nalezneme zachycené lidové zvyky, vesnický způsob života tehdejší doby. Navíc, tam nalezneme řadu životních mouder, v dnešní době tak opomíjených tlakem konzumní doby.

Autor ve svém článku hodnotí i symbolický pomník Babiččina údolí: Pomník Babička s dětmi od Otto Gutfreunda v centru Babiččina údolí miluji. Babička je na něm zobrazena jako obří vyhazovač od diskotéky v zástěře a všimněte si, že u nohou má i nákupní tašku. A kde jinde najdete na pomníku dva psy, že? Který je Sultán, a který je Tyrl, ale asi ví jen sochař Gutfreund.
Když pomník zkoumáte pozorně, všimnete si i dalších zvláštností. Figury mají zvláštní skelný pohled, koukají trochu do nebe, trochu ke Starému bělidlu a jeden chlapec si tam cucá palec.
Ve škole je dnes malé muzeum, pak je tam ještě jedno hlavní Muzeum Boženy Němcové a na náměstí zvláštní pomník s bustou spisovatelky na sloupu, která jako by na něm levitovala. Na podstavci je reliéf z Babičky, na kterém (díval jsem se dvakrát) jedno dítě leze ven z truhly. Těžko říct, co v té truhle dělalo.
Přečtení těchto vět ve mě vyvolalo jisté zděšení z představy, že se autor v dalších článcích pustí do dalšího hodnocení sochařských prací, ve kterých se třeba dočkám hodnocení barokních plastik Matyáše Bernarda Brauna na Kuksu.
V rámci objektivity však musím s jedním konstatováním Jakuba Pokorného souhlasit: V sezoně opravdu připomíná zábavní park. Z louky vedle mlýna startuje horkovzdušný balon, děti se tam mohou svézt na koni či si zastřílet z luku. Při zvláštních příležitostech tu chodí postavy v dobových kostýmech. Tedy do doby, než si připustím, že uvedené atrakce, které se mi tam taky nelíbí, souvisí s návštěvností a tím i jistým přínosem financí, určených k udržování onoho místa. A to je realita, která se nezmění, pokud se nezmění financování do památek v naší zemi.
Další statí, která mě zaujala, je konstatování autora: vždycky se Němcové cesta do školy podávala tak hrozně sociálně, jak chudinka Barunka musela chodit každodenně sem a tam, ale ono to zas tak daleko ze Skalice do Ratibořic není. Necelé tři kilometry. Pana autora osobně neznám, takže nejsem schopen posoudit, zda své konstatování zakládá na osobních poznatcích s chůzí do školy víc jak 3 km, po kdo ví jakých cestách a v ročním období tehdejší doby. A ani nebudu pátrat, jaké on má zkušenosti z dětství a jak on sám se do školy dostával. Já si však pamatuji, že jsem to do školy měl také 3 km a přestože už jezdily autobusy, díky omezeným jízdním řádům, chodil jsem pěšky často a to v každém období.
Je pravdou, že autor o svém dětství cosi prozradil a poodkryl oponu svého soukromí: Viktorka, která ječela u splavu, je moje oblíbená postava, protože jsem v dětství slýchal, že ječím jako ona. Splav je pár kroků za Starým bělidlem, ale není původní, při úpravách koryta se posunul. Viktorka nezemřela po úderu blesku, ale přežila i Němcovou a její hrob jsem nedávno navštívil v nedalekém Červeném Kostelci.
Chtěl bych autora upozornit, že pro mě nepřináší žádné nové informace, dokonce vím, že babička ve skutečnosti nebyla taková, jak je v díle Boženy Němcové napsáno.
Autor neopomenul i jistou kritiku Ratibořického zámku: Cestou mineme ještě lovecký pavilon a pak už ratibořický zámek „paní kněžny“, spíš větší vilu. Pochybuji, že by vévodkyně Kateřina Vilemína Zaháňská, která se stýkala s Metternichem, měla čas zvát poddané na kafe, ale budiž.
I v této pasáži a při znalosti daného místa poněkud od autora postrádám zmínku o důležitém historickém kontextu tohoto zámku a to, že tento zámek v roce 1842 zakoupil panství se 114 vesnicemi a městečky, řadou průmyslových závodů a zámky v Náchodě, Chvalkovicích  a Ratibořicích Jiří Vilém, říšský kníže Schaumburg – Lippe, jedna z hlavních postav prusko-rakouské války 1866.

Co napsat na samotný závěr k něčemu, co dává nesmyslnou kritiku v samotném úvodu.
Co lze napsat k větě Babiččino údolí je jen turistická iluze, kritice, spojené s nádhernou krajinou celého údolí, protékající řekou Úpou, nebo starým třešňovým sadem nad samotným údolím?
Snad jediné. Na rozdíl od Jakuba Pokorného, mě a nám podobným věřím, že Babiččino údolí zůstane symbolem historie naší doby a připomínkou života Boženy Němcové.

Jména Pokorný, Vrba a mnoho dalších, se dříve či později rozplynou v zapomnění. Na rozdíl od Boženy Němcové a snad i míst, se kterými je její život spjatý.  

Zvýrazněný text čerpán zde: