Třeba rozdělená společnost, výsledky průzkumů, voliči a jejich věk a vzdělání. Všechna ta povolání, dosažené postavení, sociální zařazení a majetnost. A ve skutečnosti jsme však téměř všichni chudí.
Před několika dny jsem narazil na dva internetové odkazy. Oba, aniž bych tušil proč, mě natolik zaujaly, že jsem si je prostě musel pustit několikrát. A to jen proto, abych si v plné síle uvědomil obsah jejich poselství.
A když o tom všem chci napsat, těžce hledám slova, kterými popsat o co jde. Vědom si i skutečnosti, že kdo nebude ochoten, věnovat svůj čas vyslechnutí těmto zamyšlením, stejně nepochopí, o čem bych vlastně psal.
Říká se,
že žijeme v moderní
a civilizované době.
Říká se, že se máme dobře.
Neříká se, jestli jsme šťastní.
Neříká se, jak rozpoznáme pravdu a lež.
Neříká se, jak poznat skutečnost.
od čehosi, jako je fata morgána,
co by odlesk od skla,
jednoho škodolibého zrcadla
falešnosti.
A díky tomu všemu, přemýšlím o sobě a i o nás. O optice naše vnímání okolí. O naší zahleděnosti do pomíjivé představy naší prožívané současnosti. Našich získaných pozicích, spojených s dosaženými funkcemi. A možná i s jistou nadřazeností a totální absencí pokory.
O dělení společnosti, okulárem zkřivené optiky – my jsme někdo, oni jsou jen ti neschopní. A z úst se nám derou slova hlouposti, třeba že se líp měli učit.
Kolikrát jsem jen slyšel prostoduchá slova některých kravaťáků, z bank, či úřadů. Adresovaných lidem, oděných do montérek, či obutých do ušpiněné a zablácené obuvi. A ten namyšlený a hloupý kravaťák, si ani nepřipustí, že život, je tak strašně nevyzpytatelný. Stačí kousek ledu na silnici, či jen zhoršený zdravotní stav a to co bylo, už prostě není a mnohé vily s přívěskem hypotéky se změní v prokletí.
Každý z nás, aniž to vnímá, potřebuje všechny, ty, kteří se nevejdou do běžného pohledu naší každodenní reality.
Natož, aby nás třeba napadlo, v jakých podmínkách a za jaké platy nám vytváří naše vlastní pohodlí.
Druhou nejčastější otázkou je, kde pracuješ. O práci se nejčastěji mluví z pozice těch úspěšných. Ještě nedávno, jsme lidi, kteří nebyli spokojeni se svou prací, jako kverulanty, jako kdo neuspěl… a taky trochu po zásluze říká, že má dělat u pásu… nebo se má přestěhovat. Mnozí lidé pracují, a přesto nedokáží uživit své rodiny. V české republice se 80% lidí pohybuje na úrovni minimální mzdy až 45 000 Kč, což vytváří rovnostářskou společnost a defakto jsme téměř všichni chudí. „Lidé často chtějí mít pouze práci, která jim zajistí důstojné bydlení. Nemohou si koupit to důležité. Dokumentem o nejhorších zaměstnáních v ČR jsme chtěli lidem vrátit trochu důstojnost,“ tvrdí ve Výzvě Renaty Kalenské. Podle Rychlíkové je důležité se na svět dívat i pohledem lidí, kteří mají každý den existenční problémy. České republice podle ní chybí vize i obránce lidí, kteří zažívají takové starosti. Převzato zde:
Přemýšlím, zda lze vůbec ještě něco napsat.
Obávám se, že nikoliv.
Snad jen, že k vlastnímu úsudku a pohledu, si každý musí najít cestu sám. Jediného, co mohu udělat já, je dát sem ony odkazy, ve kterých je vše:
Hranice práce: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10408111009-cesky-zurnal/216562262600002-hranice-prace/
Téměř všichni jsme chudí: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/temer-vsichni-jsme-chudi-u-nas-dostanete-za-praci-dvanact-tisic-v-nemecku-ctyricet-rika-dokumentaristka-apolena-rychlikova-44012?seq-no=5&dop-ab-variant=&source=clanky-home
