Opožděný smutek věnovaný Marušce

a vzpomínání. Pocity smutku. Emoce. Musí jít ven. Protože jsou tím jediným a posledním, jak vyslovit úctu a vzpomínku na jednoho člověka z mnoha, jednoho z miliónu. Člověka, kterého jsme mnozí znali ze zdejších diskusí.

Teprve včera, dozvěděl jsem se smutnou zprávu, že tento svět opustila paní Marie Šípková.
Pro mě i mnohé Maruška. 
Paní, kterou jsem nikdy neviděl,
neseděl s ní na kávě,
neznal její dětství a její soukromý život.
Ani nevím, jaké měla vlasy,
kolik jí bylo let, co ji trápilo či těšilo.
Marušku jsem znal jen a jen z diskusních příspěvků, pod mými sepsanými myšlenkami a fotografiemi.
Příspěvků, které mě však vždy potěšily a udělaly radost.
Stala se součástí mých textů a dobyla si své místo v mém srdci.
A  já si v těchto chvílích plně uvědomuji, jak moc mě bude chybět.
Maruška, jedna z mých dlouholetých a věrných čtenářek.

Milá Maruško,
chci ti poděkovat za každé písmenko, slovo a větu,
kterou jsi napsala.
Děkuji ti za každou sekundu tvého života,
kterou jsi věnovala při čtení mých textů,
nebo prohlížení fotografií.
Teď tam zůstává prázdné místo...
Maruško, měj tam někde nahoře klidné spočinutí.
V mém srdci zůstáváš na vždy.

„Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj: smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“ 
John Donne