Je to vlastně o takovém jednom ohlédnutí za minulým víkendem. Víkendem, kde se pod přetlakem připomínalo 30 let od sametová revoluce. Řada lidí slavila, demonstrovala s hesly a s traktory jako alegorickými vozy.
Prostě každý jsme onen víkend prožili tak, jak to cítíme a podle výběru svých vlastních životních hodnot.
Ani já nebyl výjimkou.
Konečně jsem se domluvil s kamarádem z Prahy a v roli průvodce vydali jsme se poznávat události a místa spojená se zdánlivě vzdálenou dobou, oddělenou od současnosti oponou starou 153 let. Vždy když uvádím takové číslo, neubráním se otázce, zda je to minulost vzdálená či nikoliv. Stačí se na to podívat počtem generací.
A tak jsme společně prošli místa spojená s vyvrcholením prusko- rakouské války, tedy oblast Chlumu a okolí.
Místa vyvrcholení války, která byla dobou trvání krátkou, přesto s počty obětí neskutečnými. Vždyť jen jezdecká bitva u Střezetic trvající 30 minut znamenala smrt pro více jak 1 600 vojáků a 2 000 koní.
Když jsme procházeli památným lesem jménem Svíb, neubránili jsme se vzpomínkám na tehdejší události, znamenající smrt pro více jak 5 500 lidí během několika hodin.
Když jsme kráčeli mezi všemi hromadnými hroby tehdejších válečných obětí, podivnou atmosféru dobarvovalo listopadové padající listí.
A právě ta krajina v nás vyvolávala diskusi o všech souvislostech tehdejší doby, ale i o odkazech a nezodpovězených otázek.
Otázky v nastavené optice dnešní doby a s odpověďmi, co zneklidní.
Na mnohých místech jsme se zastavili s pohledy upřenými do krajiny. Co asi v myšlenkách prožívali všichni ti vojáci, kolem nichž tancovala smrt své roztodivné tanečky?
S kamarádem jsme se nakonec shodli na tom, že vojáci a lidé tehdejší doby byli na smrt lépe připraveni.
Mnohem lépe, než jsme my dnes.
Ve své podstatě je toto konstatování šílené a hrozné.
Vždyť přeci i oni milovali, byli milováni. Měli své pocity a emoce. Jenže oni měli nejspíše naprosto odlišné hodnoty, než máme nyní my.
Pach smrti je provázel každý den.
V rodinách, vesnicích ….
lidé umírali na nemoci a stářím.
Umírali doma, v okruhu svých nejbližších.
Každodenní tvrdou prací na polích a v chudobě, bojovali o svůj život každý den.
Byli šťastní, když k nim byla příroda přívětivá a přinesla úrodu.
Měli úctu k obyčejným věcem, vážili si každého sousta, který mohli vzít do úst.
Na rozdíl od nich, jsme na tom mnohem lépe.
Umírání se přeneslo do nemocnic, mnohdy tak, že o tom nechceme ani vědět. A představa trávit poslední chvíle s naším umírajícím blízkým, nás přímo děsí.
Nebo se naopak domníváme, že je vše v pořádku, protože nás lékaři v nemocnici vždycky vyléčí. Falešný pocit nesmrtelnosti tak potlačuje respekt a pokoru k životu.
Ze společnosti se vytrácí slušnost, pokora, tolerance a nesobectví.
Říká se, že žijeme v demokracii, tedy ve svobodě a svobodném rozhodování jedince.
Já si to tak úplně nemyslím, dokonce jsem přesvědčený o tom, že žijeme v další formě totality, která nás dusí pomíjivými třpytkami a falešnými hodnotami.
Totalita jménem Konzumismus požírá naši duši a životní hodnoty.
Plné regály zboží, byť by mnohdy pochybné kvality. Vždyť je to dnes přeci tak jednoduché a krásné, koupit si vše, když jsou peníze. A když zrovna nejsou, rádi nám pomohou hodné banky s lákavými úroky či poplatky.
Žijeme v míru, máme co jíst, a nikdo nám nezakazuje, kam smíme či nesmíme jet…..
máme se prostě dobře, máme svá postavení a funkce.
A v tom všem spěchu a honbou za penězi, už jen proto, abychom hodným bankám splatili úvěry a hypotéky, si ani neuvědomujeme, že stačí kousek ledu na silnici, a co je teď, nemusí být za chvíli. Že budování kariéry, potlačující biologické hodiny pro narození dětí, se nám může vymstít.
Společenské postavení posuzujeme podle veteší, velikosti domů, značky aut či velikostí kontra. A toto porovnávání už začíná i u malých dětí, třeba modelem mobilu, či datovým spojením. Píšeme zamilované a krásné emaily či sms, tak strašně vykastrované od emocí.
Vždyť není čas na posezení či hovory, čas jsou peníze a to jsou naše životní hodnoty. Spěcháme v práci, doma i na silnicích s mnohdy tragickými následky.
Máme se dobře, netrpíme hlady, válečné konflikty se nám několik desítek let vyhýbají.
Bude to tak navždy?
A když jsme stáli u těch pomníků, kam kameník kdysi vryl nápis:
"V smrti smířených zde odpočívá 400 pruských a rakouských vojínů"
uvědomili jsme si,
že v té celé naší současné spokojenosti si příliš málo připouštíme,
že ve své podstatě jsme zde jen na chvíli,
protože hned od svého narození,
nastává čas umírání…
