často se ptám, když projíždím to naše blogový prostředí. No projíždím, to není úplně to správné slovo.
Mnohem lepší by bylo říci, když si vybírám témata. Ne vždy se líbí všechno všem a na některá témata já třeba vůbec nemám. Zcela veřejně přiznávám, že na to nemám. Na rozdíl od některých autorů a diskutérů nemám takové vzdělání, zkušenosti, moudrost a všude jsem nebyl.
Navíc, nejsem vybaven nadpřirozenými schopnosti, kdy už dopředu vím, co tam kdo a která osobnost řekne, byť by s měsíčním předstihem. Prostě takový to „sybilování„ a především přespříliš zkroucené pohledy na svět, které bych nazval fanatismem a paranoidním chováním. Navíc mnohdy okořeněné tou často vyřčenou diskusí, která se sice jako diskuse tváří, ale běda jak se objeví odlišný názor. Prostě takový ten vžitý bolševický návyk z minulosti – kdo nejde s námi, jde proti nám a společně v rámci demokracie hledáme třídního nepřítele.
I ta šaškárna s vlaječkami je mi celkem ukradená, neboť je jen důkazem sezónního vlastenectví s délkou života podobného životu jepic.
Určitě bych našel spoustu dalších témat, kterým nerozumím. Jen prostě nechci plout ve stádu a momentální společenské vlně oblíbených celospolečenských a politických témat. Pro mě to je přespříliš laciné a hloupé. Na druhou stranu, když to je pro někoho jeho osobním vrcholem, u mnohých i vyvrcholením, nechť to tak mají.
Umění je jako slunce, které se taky nikomu nevtírá. Když zatáhne záclony a zavřete okenice, tak vám slunce do bytu neleze, jenomže je to vaše chyba, pane, že chcete žít potmě. J. Werich
Mě trápí jiné problémy.
Já, zrozen ve znamení býka se tak nějak těžce srovnávám s novotami a novinkami zdejšího prostředí.
Jak že už to je dlouho, kdy jsme všeci dobrovolně a s úsměvem přešli pod nové IT vymoženosti vezdejšího pracovního prostředí. Ano, nazývám to pracovní prostředí, neboť každý z nás chrlí své myšlenky, obrázky, básničky …… a věřím, že všichni se snahou prodat své umění, ukázat čemu jsme se naučili nebo v čem jsme pokročili.
No, a když to naše dílo slavnostně vypustíme, nastává doba čtení a hodnocení.
Jenže ….
Třeba ty moje oblíbené fotoblogy a novinkou zavedené galerie. Člověk to tak nějak prohlídne a šup do galerie. A když to je perfektní, tak honem zpátky a vyjádřit se - třeba karmováním nebo diskusí. Když dojedu galerii, nelehké je věnovat se ocenění, neboť místo kde jsem vstoupil do galerie, je poněkud někde jinde.
A ta diskuse to je kolikrát taky pěknej vořech. Člověk napíše svůj postoj do diskuse, přidá nějakého toho smajlíka, chce to odeslat a hle nastane přehlídka nabídek regionů. No, a když si toho nevšimnu, jsem sice někde u Rokycan, ale příspěvek je nejspíše v p…elhřimově.
No řekněte sami, nejsou to ty správný starosti?
Nebo se na to jen prostě špatně dívám, třeba je to záměr vedoucí k našemu zdokonalování mysli, pamatováka i obratnosti prstů. Kdo ví……
Jen si tak kladu otázku, kolik lidí čtenářů otrávilo třeba právě to prohlížení galerií, když se pak těžkopádně vracejí zpět na původní článek
Doufám však, že stejně jako já, i jiní se tímto špatným technickým opatřením nenechávají otrávit a odradit a mnoha kvalitním autorům nějaký svůj čas věnují. Třeba proto, aby se přes kopce, moře a oceány vrátili do místa karmování, či přidání příspěvku do chlívečku zvaného Diskuse.
A tak na samotný závěr snad jen jedno úsloví : Kdo si počká ten se i dočká.
No, snad nám do té doby nezdrhnou čtenáři.
Netruchleme, ale radujme se, ono se vše nakonec podaří.
Teď to tady píšu a vzpomněl jsem si ještě jednou na Wericha:
Člověk, který něco píše, aby se ujistil, že je kumštýř, je s odpuštěním trouba.
Doufám, že já jím sám nejsem. Alespoň prozatím.
