Sedím u stolu a před sebou pomyslně položený čistý list papíru a pero. Snad možná díky vynucené absenci napsaných myšlenek, v hlavě zmítají se mimnohá dosud nenapsaná témata. Ale kterému z nich dát nyní přednost?
V bouři mých myšlenek a neklidu v duši, vynoří se téma o vlastním prožitku. Pokorně uchopím pero a na list papíru, vtisknu první slova zhmotněných pocitů. S přibývajícím textem však přichází otázky plné pochybností:Člověče, je dobrý o tom psát? Má to smysl? Stojí to za to? A pomůže to někomu?
A spirála souboje pochybností s vírou, že to třeba … v tuhle chvíli… může někomu pomoci.
Náš život posuzujeme a přehodnocujeme po celý život.
Podle jakýchsi šablon, vytvořených vlastními prožitky, zážitky a zkušenostmi. Ale také pády, bolestí, drobných či velkých vítězství. A celý náš život je plný rozhodování. A mnohá rozhodnutí, jsou složitá a těžká. Těžko porovnatelná. Protože každý z nás je jiný. S jinými prioritami a především, každý z nás, žil a žije v jiných životních situacích.
Těžko pak, pokud jsme alespoň trošku moudří, můžeme cosi, či kohokoliv, soudit.
Pokud mám psát o svém vlastním prožitku, musím se vrátit na samotný začátek.
Respektive zavzpomínat na loňský rok, kdy do naší rodiny zákeřně vrostlo slovo onkologie. A to slovo, skloňované v mnohých podobách se týkalo blízkého člověka.
Neštěstí nikdy nechodí po horách, ale po lidech.
A tak, aby toho nebylo dost, při pravidelné lékařské prohlídce jsem najednou uslyšel pojem:pozitivní okultní krvácení. V ten moment, jediné co člověka napadne, už vzhledem k tomu, co se děje v rodině, je rakovina. Nejsem žádný rek, spíše taková posírka, protože se mi v tom okamžiku nějak roztřásla kolena. To není možné, to budou nejspíše hemeroidy, pravil jsem v naivní představě lékaři. Podstoupil jsem ještě jeden další test, který dopadl se stejným výsledkem.
Budeš muset jít na kolonoskopické vyšetření, aby se zjistilo, proč to je, pravil lékař.
Blížil se konec roku a tak jsme se domluvili, že to vyřešíme po novém roce.
Jenže, všechny ty okolnosti, navíc podbarvené pracovními úkoly, spojenými s přípravou oslav vzniku republiky.
Ale především…..strach.
Obyčejný lidský strach a obavy.
A všechny ty chmurné myšlenky:co když mám rakovinu, co když…. Co moje Columbová.
Nakonec jsem musel jít.
Prvně konzultace a vyšetření a taky vysvětlení, co to vlastně obnáší. A termín.
Ač jsem původně nechtěl, nahlédl jsem do informací na internetu. Je to mela, když člověk čte ty zkušenosti, nejen z průběhu vlastního vyšetření, ale také oněch nepříjemných příprav. A nad tím vším, vznáší se temný přízrak obav, černých myšlenek…. a ostychu.
Dva dny poněkud prazvláštního přijímání stravy a především pití určitého množství tekutiny, která měla provést řádnou očistu. Na to, jaké jsem z toho měl obavy, podpořené sepsanými prožitky jiných – prožil jsem to v pohodě a to i díky pí Columbové, která se mnou tyto dva dny držela stravovací basu. Jediný člen rodiny, kterého vůbec nezajímalo, jak trpím, byla naše fenečka pražského krysaříka. Ta se cpala stejně, bez ohledu na to, jak trpí páníček.
Den D:
Bylo mi ouzko, ale jak jsem vstoupil do ordinace, musel jsem nahodit masku číslo 3 a dělat hrdinu. Svlékl jsem se (což se v diskusích hodně objevovalo v souvislosti s ostychem),což mě až takový problém nedělalo, protože jsem dosáhl věku, kdy už skutečně nemám potřebu hrát si na nějakého výstavního modela. A hlavně, on ten personál viděl tolik pozadí, že na to moje zapomene, jen co zavřu při odchodu, dveře ordinace.
Lehl jsem si na lehátko, a vedle mě byl prazvláštní stojan s jakýmisi komponenty, které mě poněkud znervóznili.
A tak jsem čučel do zářivek.
Přišla sestra, dala mi podepsat nějaké lejstro o době, kdy nesmím řídit auto. Za odměnu jsem dostal nějakou podpůrnou látku, takže za krátkou dobu, usnul jsem jako dřevo.
Ani nevím, jak jsem tam ležel dlouho, a vůbec co se mnou prováděli. Svět jsem začal vnímat v okamžiku, kdy se nade mnou objevila sestra s pokynem, že mám pomalu vstát, ustrojit se a přijít do ordinace.
V prvních chvílích jsem měl pocit, že jsem nebyl na vyšetření, nýbrž jsem se vrátil do mladických let, plných nerozvážností a občasných alkoholických opojení.
A tak poněkud vrávoravě, oblékl jsem se a s poučením, že výsledky odebraného polypu, budou známy za 14 dní.
Výsledek byl naštěstí negativní.
A já si po té hodně spílal,proč jsem takovej hlupák a nešel na to vyšetření dřív. Mohl jsem být mnohem dříve klidnější.
Možná si některý ze čtenářů po přečtení mých řádku položí otázku, proč jsem to psal. Třeba i s dovětkem, že se o tom nemluví, protože je to moc intimní.
Možná…
má i pravdu.
Nevím.
Já všechny ta vetknutá slova napsal z vlastního prožitku. A to, že pro mě v těch daných chvílích, byly nejdůležitější dva momenty.
- podpora pí Columbové
- a osobní zkušenost kamaráda, který mě navíc doporučil jedno video.
A to vše sečteno a podtrženo, všechna napsaná slova o vlastním prožitku posílámnějakému mě neznámému človíčku, který stejně jako já loni, dostal informaci o pozitivním testu. Slova o tom, že to vyšetření dá, že je dobrý nic neodkládat.
Vlastně odložit,
ten hloupý ostych.
