O mé tiché bolesti.

Ale také o bezmocnosti, nadějích, které se postupně rozplývají do smutné reality, ale rovněž do těžkého rozhodnutí a následného smíření.

Je to život, jehož součástí je smutný konec. Všechny ty pocity, vynořující se výčitky, složitého balancování a tenké blance naděje, šancí či strachu a jistého druhu sobectví. Vše protínající s životem a osudem člena rodiny, který sice nepatří mezi tvory homo sapiens se všemi jedinečnými schopnostmi a dovednostmi, přesto však, prožitý život, vnímání radosti i smutku, a obrovským srdíčkem věrnosti, která možná právě mezi lidmi tak chybí….

Odchod pejska či jiného domácího mazlíčka tak nijak nesnižuje pocit smutku z odcházení, pokud má k těmto tvorečkům člověk vztah.
Celé své dětství a dospívání jsem prožil na vesnici a pejsek byl vždy součástí domova. Je pravdou, že člověk k pejskovi získává úplně jiný vztah, pokud s ním přímo žije v domácnosti, tráví s ním chvíle při čtení, sledování televize….. než když je pejsek venku.

Když jsem se osamostatnil a přestěhoval za prací do města, cosi mi v té domácnosti chybělo. A tak, po delším přemýšlení a rozvažování jsem byl osloven otázkou, zda bych nechtěl štěňátko Pražského krysaříka, tedy rasy, o které jsem do té doby neměl absolutně potuchy. Nicméně, po zjištění základních informací jsem neodolal a do mého života vstoupil nový člen, fenečka Pražského krysaříka s datem narození 15. 3. 1998, které jsme dali jméno Kleopatra.
Celý její život a různé příhody s ní nelze sepsat do jednoho článku, navíc v těchto pro mě osobně tak neskutečně bolavých chvílích.
Protože přes veškerou péči, starostlivost a lásku je každý tvor na tomto světě smrtelný a stáří, přichází zdánlivě plíživými kroky, přesto z ničeho nic udeří. A s ním i postupně objevující se nemoci a problémy.
Celý loňský podzim, postupně se obnažující všechny ty problémy s příchodem stáří….
snahy o léčení, tolerance loužiček…. rovněž tak slova, která se najednou vkradly do běžného slovníku, při jejichž vyslovení se mrazivě rozčísl vzduch…. necháme ji uspat

Slova, která jsem od sebe odháněl nadějemi na zlepšení, vždy však s podmínkou, že vše končí v okamžiku, kdy by měla začít trpět.
Naděje, které se potvrdila zlepšením celého stavu, kdy týden před loňskými Vánocemi jsme navštívili veterináře, aby na ten Štědrý den měla Kleuška, ale i druhá fenečka ostříhané drápky k té slavnostní Štědrovečerní večeři.  Jak balzám na duši, zazněla slova lékařky, že má Kleuška srdce jako zvon a že nás ještě přežije..
Jak krásně si užila celé loňské vánoční a novoroční svátky…..
jako by se před svým odchodem rozhodla, ještě s námi ten konec roku oslavit.

Jenže….
Nikdy nezapomenu na to ráno 28. ledna 2017 v 8:55 hod, kdy odešly veškeré naděje, nahrazené povinností svou lásku projevit i tím, že člověk nenechá milovaného člena rodiny trápit v bolestech.
Nikdy nezapomenu na ty věčné sekundy čekání.

I v těch posledních sekundách života naše milovaná  Kleuška zareagovala po svém, naposledy se na nás podívala a v posledních setinách sekund na nás vrtěla ocáskem se vzkazem, děkuji Vám za Vaše milosrdenství a za krásný život, který jsem s Vámi prožila. A v její tváři na věky věků zůstal úsměv a úleva.
A my přesto vyslovené poděkování jsme plni smutku a já tady píšu tyto řádky a na mnohá slova přes všechny slzy a bolest na srdci i na duši ani pořádně nevidím.
Někdo si i může říct, ten toho nadělá…. vždyť šlo jen o pejska.
Jenže na tom vůbec nezáleží, když člověk má srdce a ten pejsek je členem rodiny v dobách dobrých, ale i zlých.
A tobě Kleuško, děkuji za celý tvůj dlouhý život, kdy jsi nám byla přítelkyní v dobách dobrých, ale hlavně těch zlých. Kdy jsi i svým psím mozečkem rozpoznala, že je člověk smutný, že ho něco trápí. Vždy jsi se přitulila, člověka oblízla a slovy nevyřčenými, jako by jsi mu řekla: Nebuď smutnej, jsem tady s tebou.

Nikdy na tebe naše milovaná Kleuško, nezapomeneme.

Ze života Kleopatry