Nesmí zůstat myšlenka jen na konec, musí být i začátek.

Přesně týden po té, přesně na stejnou hodinu, bráním se patosu. Z té smutné chvíle, která musela jednou přijít, ale na kterou člověk není stejně nikdy připraven.

Minulý týden nás po téměř 19 letech opustila fenečka. Věřím, že si hraje tam někde v tom psím nebíčku, nic ji nebolí a je spokojená. Věty jen o konci života nedávají smysl ani u člověka, ani u pejska.  Bez začátku a průběhu celého života, by vše ztratilo smysl. Ale jaký byl ten můj samotný počátek dlouhého společného života a tedy všech těch mých nádherných vzpomínek?

No, a začalo to.......

jedním životním rozhodnutím……  

V minulém díle (naleznete ho zde), jsem mimo jiné psal o získání bytu, kterým člověk získá nejen určitou svobodu, ale i se osamostatní a může si plnit své sny. A já ten sen měl, mít pejska.

Je to takové roztodivné přání. Člověk si sice může říci, že to s pejsky nějak umí a má s nimi i nějaké ty zkušenosti. Přesto však to je tak nějak jiné. Vždyť mít pejska venku u „boudy“, je přeci úplně jiné, než ho mít doma v domácnosti. Pokud má v sobě člověk mimo té obrovské pejskovské lásky i rozum, nemůže se ubránit otázce, zda rozhodnutí pořídit si pejska do domácnosti je správné.  Dokáže si vůbec člověk při pořizování pejska uvědomit, že to není jen o tom mít pejska, ale i odpovědnosti a závazcích na poměrně dlouhou dobu?

Pořízení pejska nebo jiného živého tvora je do jisté míry i omezením daného jedince v jeho vlastním životě.

A tak jsem tak přemýšlel a rozhodoval se, zda tento svůj sen realizovat, navíc s vědomím, že jsem vždy považoval za pošetilé mít pejska v bytě, protože pejsek má mít prostor a žít venku. Když je pak jeho teritorium sevřené zdmi bytu, je to za trápení tohoto zvířete. V práci jsem však měl několik kolegů a kolegyň, kteří doma pejska měli. Především jedna z nich, říkejme ji  našeptávačka, mě po nějaké době řekla větu: Pavle, včera jsem byla u pana veterináře, který se mě zeptal, zda neznám někoho, kdo shání pejska a měl by zájem o štěňátko - fenečku  Pražského krysaříka.

Nikdy před tím jsem o takové rase neslyšel, navíc tehdy mnou uznávaná rasa byl vlčák, který mě provázel celým mým dosavadním životem. A tak jsem s určitou nerozhodností k této nabídce dodal, že takové psí plemeno vůbec neznám, vůbec netuším, co to je za druh pejska a jaké jsou jeho potřeby. Navíc s jistým konstatováním, že stejně na paní se štěňátky nemám kontakt a že už budou štěňátka stejně rozebraná. Navíc jsem nebyl definitivně rozhodnutý, zda pejska do bytu pořídím.

Slova, která s odstupem času vidím jako naprosto falešná, protože mě sice rozum vedl k jisté opatrnosti vzhledem k povolání a tím i k závazkům, mnohdy nečekaným. Ale moje srdce, to bylo již dávno, dávno rozhodnuté.

Našeptávačka Iva se na mě tenkrát podívala a jen stroze dodala: Pavle, s tím si nedělej hlavu, předně jsem ti to štěňátko zamluvila, tady máš kontaktní telefon a adresu a můžeš té paní kdykoliv zavolat. A pokud nemáš zkušenosti, jak to s pejskem v domácnosti dělat, já ti ráda poradím s prvními krůčky a uvidíš, že svého rozhodnutí nebudeš litovat.

V pozdější době jsem si na tento náš rozhovor mnohokrát vzpomněl. Ona všechna ta slova, co mi odpověděla, se v plné síle v budoucnosti potvrdila. A po uplynutých 19. letech života, mohu zcela otevřeně konstatovat – měl jsem to štěstí, že mi fenečku takhle zamluvila, protože kdyby se to nestalo, byl by můj život určitě o něco chudší.

Lidská paměť je taková nespravedlivá mrška, protože nerada oživuje úplné detaily z minulosti. Byť by na druhou stranu, je to tak i v mnoha případech lepší. A tak si člověk vše z tehdejší doby úplně nepamatuje. Všechny ty střípky, třeba z tehdejší cesty domů z práce, kdy člověku v hlavě neustále probíhala ona nabídka na pořízení štěněte.

Nebo na příchod domů a okamžité rodinné poradě, která nakonec nemohla skončit jinak, než zvednutím telefonu a vyťukáním onoho neznámého čísla, s dialogem s tehdy ještě neznámou paní. Nějak sama od sebe tenkrát padla otázka, zda se ještě dnes, můžeme  na fenečku přijet  podívat.

Sedli jsme do auta a zamířili tam, kde se možná narodil náš budoucí člen rodiny.
Po příjezdu a osobním setkání s majiteli domu, nás paní zavedla k pelíšku, kde spinkala dvě malá černá klubíčka. Z těsné blízkosti jsme byli nepřetržitě sledováni jejich vlastní matkou, která vrčením a naježením srsti dávala jednoznačně najevo, že naše návštěva není vítána.

Byl duben roku 1998, venku bylo nádherné jarní počasí a my jsme přijali s mojí tehdejší polovičkou pozvání na kávu, s očekáváním probuzení těch dvou malých černých klubíček, z nichž jedno po chvilce majitelka přinesla ven, se slovy: tady je ta Vaše fenečka. K mému překvapení mi ji vložila do náruče. Podíval jsem se na ní, a v takovém nějakém zoufalství, způsobeném nejspíše odmítajícím rozumem, který chtěl nejspíše navzdory mému srdci, svést již dopředu prohranou bitvu.

Z úst se mi vydrala věta, které jsem snad v té chvíli sám nevěřil: my ale nejsme rozhodnutí. Paní se na mě šibalsky usmála, poplácala mě po rameni a jen tiše něco dodala v tom smyslu:  Já vím, že si ji odvezete. Ona patří k Vám a Vy k ní. To se pozná na první pohled.

I o tomto rozhovoru jsem ještě mnohokrát přemýšlel. Byla to jen slova, která se říkají, nebo nějaká předzvěst věcí budoucích? Je vůbec někdo schopen zavnímat to propojení lidské a té zvířecí duše?Nevím. Rozum mi sice říká, že to se tak říká, ale srdce…
to si myslí opak.

No nevím, nemám tady ani peníze a ani nevím, kolik za ní chcete. Opravdu nevím, zda si ji vezmeme. A to černé klubíčko, které jsem si položil do klína, se začalo protahovat, ta malinkatá pusinka začala zívat. Malá tmavá očička si mě zamilovaně pohlížela s pohledem připomínající pohled na svatý obrázek, navíc ukončený lehce vysunutým jazýčkem, snažícím se o olízání mých prstů, které hladily to malé heboučké tělíčko pokryté sametovou srstí.
A já tam najednou nehnutě seděl, hledící na to klubíčko, oči jsem měl plné slziček štěstí. Uvnitř sám sebe jsem cítil prohru toho zlého našeptávače rozumu, který byl navždy poražen silou srdce. Ani nevím, jak dlouho jsem v naprostém tichu laskal ono protahující se černé klubíčko, když ticho přerušila věta: tak si ji odvezte a peníze mi dovezete, až pojedete kolem.

A tak jsme jako rozrostlá rodina usedli do našeho tehdejšího Wartburga, vybaveni očkovacím průkazem, do kterého byl vtisknut datum narození 15. 3. 1998.

A já jsem byl tak šťastný…

Na zpáteční cestě jsme se však nemohli vyhnout důležité otázce: jak se vlastně ta naše holčička bude jmenovat? No přeci Kleopatra.

Už ani nevím, co bylo nebo nebylo, tím impulsem k volbě tohoto jména. Možná ta jedinečnost rozhodování, možná i oblíbenost Egyptských dějin. Jméno, které se nezapomenutelně vrylo do našeho slovníku, srdce a do našich vzpomínek. Některým lidem to jméno připadalo komické a hloupé, s jakými si poukázáním na její výšku. Ale já jsem blbce nikdy neměl rád a tak mi to bylo a je úplně jedno. V tom roce to nebyl jediný přírůstek do naší velké roviny, i moje maminka si po odchodu Belly pořídila štěňátko, tradičně fenečku vlčáka, kterého jsme společně pojmenovali na počest mého prvního pejska – Asta.

Nastala doba vzájemného poznávání, výcviku pejska, nádherných příhod, vtipných situací, ale i vzájemné podpoře ve chvílích, kdy bylo hůř a v očích člověka rozpouštěla se vločka….
Kdy stonal pejsek nebo i páníček, kdy těžké chvíle otestovaly charaktery a především se v takových chvílích prokazovala nefalšovaná láska, oddanost a věrnost.
Na týdny, měsíce i roky.
Možná někdo namítne, proč nás s tím ten Vrba otravuje, vždyť to je o jednom pejskovi, kterých je tolik. Ale to já přeci vím, je to jako s lidmi. Přesto jsme každý z nás úplně jiný. A vztah k čemukoliv živému charakterizuje naši povahu, napovídá cosi o úhlu našich pohledů, o naši pokoře, stejně jako  o úctě.
Ale především o našem vlastním životě.

A v tomto kontextu malinko odhrnu tu plentu,  bedlivě chránící to mé soukromí

Pokračování někdy příště.........možná

Zároveň chci touto cestou poděkovat všem, kteří jste mi psali u posledních dvou článků. Poděkování všem jsem po zveřejnění nenapsal, nebyla síla. A tak alespoň touto formou se snažím o nápravu.