Nečekaně vržen do vzpomínek na řízek a dovolené

aneb za to může kolega bloger Marek Valíček ve svém posledním blogu plného jara a řízků. Když jsem si to přečetl, jako by mě ta jeho slova rovněž přenesla v čase.

Dětství a dospívání bylo rovněž vyplněné řadou výletů a především dovolených. Dovolené byly putovní, takže nezbytnou výbavou byl stan „Admirál“, ale i skládací stoleček a židle. Mezi nezbytnou výbavu patřil i dvouplotýnkový plynový vařič, na kterém se připravovaly pochutiny. Základem pochutin však bylo domácí připravené a zavařené masíčko, lečo a zelenina z vlastní zahrádky, tu a tam nějaká konzerva. Když se jelo jen na výlet, smažily se řízky, či karbanátky a upekla bábovka. Vše pěkně naskládáno do hliníkové kouzelné krabice, plnou pokrmů.
Vzpomínám i na vůni táboráku, opékaných špekáčků, nápoje v papírových kelímcích potažených voskem, co pak pěkně shořely. Od sousedů, kteří na rozdíl od nás byli hudebně nadaní, zaznívaly trempské písničky. Když něco nebylo nebo se zapomnělo koupit, pomohli si sousedé v kempu. Vzpomínám si, na auto, které nás vozilo, byl to žigulík a dovezl nás všude.
Od těch dob uteklo mnoho času. Papírové, navoskované kelímky byly nahrazeny těmi plastovými, a člověk za svůj život vyměnil několik aut. Od těch dob se změnilo i mnohé mezi lidmi, včetně ochoty pomoci. Posezení u táborů zaměnili jsme za hledání WIFI a to jen proto, abychom mohli co nejrychleji sdílet selfíčka na sociálních sítích. Kolik lidí ještě dnes, jede na několik dní pod stan a prožívá romantiku přípravy jídla na vařiči nebo nad ohněm. Spoléháme na WIFI a na reklamy blízké restaurace….

Na tu dobu svého dětství vzpomínám rád, on nejspíše každý.

A já z té doby jsem si jedno ponechal – když jedeme na výlet, připravíme pochutiny do krabičky a vyrážíme. A pokaždé odoláváme reklamám, plných lákadel na jídlo a občerstvení.
Ona taková svačinka někde v krásným koutě, obklopeném stromy a doprovázená zvukem protékajícího potoka je pro mě mnohem  romantičtější, než sedět v restauraci a poslouchat  mnohdy nesmyslné žvatlání druhých, včetně jejich nevychovaných dětí.

A tak ti Marku Valíčku, děkuji za inspiraci i za popud, na krásný vzpomínání.

.