Nebýt na této akci, byl bych ochuzený o krásné zážitky.

Aktuálně prožívané rodinné starosti mě sice do jisté míry nutily do pomyslné rezignace, navíc podložené nechutí prodírat se známým chaosem pražských silnic. Jenže…

na opačné misce pomyslných vah zde bylo jedno osobní a krásné pozvání, ale také slib, že se této akce zúčastním.

Taková jedna vernisáž a její slavnostní otevření…..

                                       Putování s obrázkyCo se týče mých fotografik, je to jako s myšlenkami. Rozvíjím je a odkládám, nechám je někdy docela zvadnout, protože mě již omrzelo stále na ně myslet, stále na ně čekat. A pak najednou přijdou a rozvinou se v schizofrenní představy. A ty mě chytí za vlasy, aby mě ohnuly k hledáčku, ve kterém se mé rozházené myšlenky seřadí jak vojáci do kompozic, kterým ani sám nerozumím.
Ivan Marek

Nejsem zkušeným a pravidelným návštěvníkem takových akcí, což se projevilo v jisté nervozitě, začínající otázkou: „co si vlastně mám na sebe vhodného vzít“?
Nezbytné je i naplánování cesty, neboť celý život bytostně nesnáším přijít někam o minutu později. A jak všichni víte, provoz na našich silnicích je nevyzpytatelný.

Po práci domů, převléknout se a vyrazit na 120 km dlouhou cestu, s cílem pomyslně dobýt Chodovskou tvrz v Praze. Ve všem jsem měl to včerejší odpoledne úspěšné. Zdravotní vyšetření vyloučilo zlé zprávy, provoz na silnicích byl zvladatelný a časová rezerva vyplněná kávou na mé oblíbené benzinové pumpě mi pomohla zbavit se nahromaděných obav a stresu.

Když jsem vstoupil do Chodovské tvrze, pečlivě jsem vyhlížel autora výstavy pana Ivana Marka.
Nejspíše jsem na přicházející návštěvníky slavnostního otevření vernisáže působil poněkud rozpačitě, neboť jsem mimo jiné v ruce svíral fotoaparát, ovšem aniž bych věděl podstatnou informaci, zda mohu, či nikoliv, pořídit pár záběrů ze slavnostního zahájení výstavy Markových fotografik, kterou sám autor výstižně nazval „Malá dramata Ivana Marka“. Na zdech výstavních sálů visely fotografiky, z nichž některé jsem měl možnost už vidět v Ivanově ateliéru. Po chvilce se otevřely dveře, do kterých vstoupil Ivan, v ruce svíral sklenku bílého vína a s úsměvem se vítal s nově příchozími návštěvníky, mezi něž jsem se hrdě a spokojeně zařadil i já. A tak svíraje fotoaparát v ruce a se slušností sobě vlastní optal jsem se Mistra (opět to schytám, neboť Ivan toto označení bytostně nesnáší) na možnosti fotografování. Nebyl by to Ivan, kdyby mě již tradičně a přátelsky neusadil svým pohledem a větou: „ty tady fotit musíš„.

Po této větě jsem si začal připadat přece jen důležitý, obzvláště poté, co mi ukázal svou portrétní fotografii na jednom z propagačních materiálů, věnovaných právě jeho výstavě. Fotografii, kterou jsem měl tu čest osobně pořídit v jeho ateliéru. A tak jsem fotografoval, ale také jsem si pečlivě prohlížel ta úžasná díla, která v sobě zrcadlí pomyslná malá dramata, lidské životní příběhy, lidský příběh samotného autora, a dychtivě vstřebával vystavené a orámované texty, kde každé slovo má svůj přesný význam, věty dávající smysl lidskému konání jménem umění, vidění světa, ale rovněž vyzařující obrovskou pokoru k životu, lásce a kráse.

Slavnostní zahájení, doplněné hudebním vystoupením, v prostorech obklopených zarámovanou krásou vystavených děl. Všichni návštěvníci potleskem poděkovali vysokoškolskému profesorovi za slavnostní představení výstavy, ve kterých připomněl nejen osobnost Ivana Marka, ale rovněž jeho otce - Jiřího Marka.

Ze všech těch vystavených obrazů jsem byl nadšený, zejména pak z novinky letošní výstavy - nádherného obrazu, který měl být původně nazván „Cháron“, ale v konečné fázi byl pojmenován „Tak dopij víno a půjdeme“.  

Zažil jsem naprosto úžasnou atmosféru, kterou však nedokáže zachytit žádný sebedokonalejší fotoaparát nebo kamera. Nedokáže zachytit všechny ty emoce, pocity, chvění a mražení v zádech.
To vše se totiž musí prožít.
Markova díla nelze jen „okouknout“, nejsou to obsahem levné a bezduché obrazy, nýbrž obrazy, ze kterých dýchá obrovská kupa emocí, kdy pohled zleva není nikdy stejný, jako ten zprava.

K pochopení jeho děl nestačí mít jen oči. K tomu je potřeba otevřít i své srdce a poslouchat zdánlivě neslyšitelné hlasy a tóny vyprávějící zachycený příběh. 

O těhotných koncíchJsem plný nevyřčených příběhů, které ukládám do obrázků a pak jimi tapetuji pokoje své prázdnoty a tak si hraji a lepím ty své představy do kostiček, které rozházím po zahradě mé infantility.A tak, pod tíhou představ, kráčím do prasklého slunce mé zahrádky a myslím na všechny krásy světa. Se sklenkou vína v ruce připíjím svým nevyřčeným příběhům, brouzdám chladnou rosou a těším se na patlání barev a máchání štětců v ředidle, ve kterém rozpustím své pocity. Ta křivá zrcadla doby minulé dneška i zítřka.Čím víc voním vínem, tím víc si připadám jak těhotný mořský koník, co nosí ve svém bříšku malé děti, které se promění v barevnou duhu, po které kráčím já sám. Někdy jsem až plný těch svých malých dramat, co potkávají každého z nás. Lekám se dál malých mořských koníků, co plují kolem mé hlavy. Lekám se příběhů, které mne opět navštíví a usadí se ve mně. Ale to už je osud čekat na další poločas toho mého snažení a poznávat sebe sama.  Proto mi dovolte, abych si s vámi připil na všecky krásy světa.
Ivan Marek

Když jsem opouštěl výstavní sály pražské Chodovské tvrze, byl jsem nabitý nejen krásnými pocity z průběhu slavnostního otevření vernisáže, ale rovněž plný emocí, myšlenek a rozjímání.
Výstava děl Markových fotografik probíhá až do 29. ledna 2017.
A já nejspíše podlehnu vnitřnímu hlasu, který mi tak našeptává: „přijeď se ještě jednou podívat“.
A vím, že to podlehnutí bude nádherným vítězstvím.

A tak já těmi svými obrázky vlastně kreslím zamilované dopisy a vytvářím adresné poselství všem lidem, které mám rád, a věcem, co létají kolem mé hlavy jak barevní ptáci, a vše je tak prosté jako obyčejná voda v běžícím potoce lidského času. Podstatou toho mého“ tvoření“ je trvalý milostný vztah a milostná nenávist k sama sobě to spatření světelného paprsku, ve kterém hledám smysl a cíl - proč jsem vlastně přišel na tenhle svět. Ta má “ fotografika“ je vlastně malá milostná příhoda v nekonečném seriálu a podobá se otevřenému deníku zamilovaného jinocha. A ten můj deník je občas ukraden a veřejně čten na náměstích a každý ten můj obrázek je takové malé soukromé trápení. Nic víc než marginální poznámka. A každý obrázek se skládá ze sudých a lichých úlomků a ty úlomky se podobají létajícím ovečkám a oslíkům pana Chagalla, toho geniálního žida, co utíkal sám před sebou a o kterém Picasso řekl, že když tvoří, tak mu létají v hlavě andělé.Ivan Marek

Vernisáž Ivana Marka

Veškeré zde uvedené fotografie autora Ivana Marka naleznete ve větším rozlišení zde: