Taková image, to je teda věc. Obvykle se spojuje s lidskou snahou o provedení vlastní změny, prostě vypadat třeba lépe a přitažlivě. V některých případech se však tato snaha změní v tragikomedii.
Zrovna včera, mě zaujala jistá mladá dívka, kterou znám podle vidění. Změnila image – vlasy na oranžovo a především, změna oblečení. Na tom by nebylo nic divného, pokud by v jejím případě nešlo o soudnost. Ony ty elasťáky a úzká sukýňka, může ve většině případů působit i sexy, ale to člověk nesmí hm, no prostě na to musí mít postavu.
Ony se pak všechny ty obrovité faldy a velký zadek, tak nějak ještě více projeví.
Ale v tom mém povídání nejde zrovna o lidi. Taková změna image, tu nalezneme všude. Třeba v malování, tedy řešení jak že si tu svoji klícku lásky zvelebit, třeba i vhodnými barvami.
I v našem případě se vedla dlouhá debata, jak že to malování provést. Po předcházejících peripetiích, náročné vymazání kontinentů z povrchu stropu panelového jsem doma vydal prohlášení, že končím se submisivním zařazením ve společnosti a opět se stávám dominantním samcem. Doma jsem nechal nastoupit celou tu naší bojovou jednotku a seznámil jsem je s plánem operace – bojové zabezpečení a nezbytné logistické zabezpečení a především výcvik na nečisto. Ten výcvik na nečisto spočíval v povinném sledování videa, zachycující hlavní činnosti spojené s malováním a všech nezbytných věcí okolo. K tomu mi dokonale posloužil jeden z dílů seriálu Taková normální rodinka.
Osobně jsem věnoval pozornost proviantnímu zabezpečení – protože jak začneme malovat, nebude čas na to, aby pí Columbová byla v kuchyni. Prostě uvařit něco, co bude vydatné a dá se přihřát. A taková svíčková s knedlíkem, ta je na takovou šichtu jako dělaná. A jako správnej malíř nebudu pít vodu, ale chci pěkně chlazené pivko.
Nejsem žádnej despota, a tak součástí příprav byla i nezbytná demokratická diskuse na téma: Čím že jako vymalujeme.
Po zkušenostech s předchozími malováními a zejména bojem s omyvatelnou barvou, kterou seškrábat bylo nesmírně náročné, ustoupil jsem ze všech svých požadavků a přání a shodli jsme se na klasické bílé. No na klasické, to není úplně to správné slovo, protože pí Columbová stále řešila ty nerovnosti a vady na kráse, které se nepodařilo všude vychytat, a někde určitě jsou. A jen tiše špitla: no já jsem hledala různý recenze a doporučují jednu barvu, se zajímavou strukturou (opět díky kodexu nebudu dělat reklamu).
Po zkušenostech s německým sajrajtem jsem opovržlivě zvedl obočí a projevil jisté znepokojení nad nepoučitelností některých lidí s tím, že svůj verdikt ještě pozdržím. Propátral jsem tedy sám ony zdroje. Neshledal jsem nic problémového a tak jsem souhlasil. Jakým štěstím pí Columbová zaplesala, že se jí důvěra vrací. Navíc, když přišla vhodná chvíle navrhnout i obložení jedné stěny, nějakými těmi sádrovými obklady. Světe div se, i s tím jsem souhlasil.
Přeměřili jsme všechny ty plochy, abychom věděli, kolik že té barvy na náš obývák naneseme. Na internetu jsem si prohlédl balení a informace a pro 15 kg barvy vyrážíme, stavit se pak pro pivíčko, suroviny na svíčkovou a už od zítřka malujeme. Páteční odpoledne provoněla byt chystaná svíčková, já tu a tam něco pošolichal, zakryl ještě to, co bylo třeba. Aby v sobotu ráno, po budíčku už jen váleček kmital.
Jo, to už byla můj milý čtenáři práce mnohem veselejší, postupné nanášení barvy……
Po první vrstvě chvíle odpočinku…
druhá vrstva už jen pro jistotu.
A světe div se, protože ta struktura fakt funguje a vše hned vypadá lépe. A ještě jeden příjemný efekt jsem při sobotním večeru pocítil: Dost bylo výsměchu a pošklebkům, že jsme po 14 dnech ještě nevymalovali.
Spokojeni s vlastním dílem ulehli jsme na lože, teď už jen krásné sny mít, z dobře dokončené činnosti.
Nedělní ráno jsme zahájili posvátnou návštěvou, oné čerstvě vymalované místnosti. Obřadně jsme se rozhlíželi a ranní sluneční paprsky celé to naše dílo ukázaly. Nezapomenu na to, jak nám zmrznul úsměv na rtech, není to tak dokonalé, musí přijít ještě jeden nátěr. Ochromený neblahým tušení, pohlédl jsem do pixly od barvy. Miláčku, tak nám sice zbyla barva, ale to dá tak sotva na plochu pod oknem, špitl jsem tiše. My to snad nedoděláme, zaburácela pí. Dorota Columbová. Klid miláčku, prostě zajedeme do supermárketu, tady jich je dost, nebo prostě zajedem do vedlejšího města, pronesl jsem sám zbaven nadějí, ale alespoň jsem se o naději pokusil.
Kolem nás je spousty postavených betonových krabic, ale co je to platné, prostě tu barvu jsme nesehnali ani v našem městě, ani v tom sousedním. Prostě dnes nedomalujeme, pronesl jsem nesměle, je neděle, odpočinkovej den.
Trvalo další 3 dlouhé dny, než se podařilo další zásobu barvy pořídit. No oni ji lidi moc neznaj, tak ji do zásoby nebereme, pronesla prodavačka na mé spílání o nedostupnosti zboží. Nakonec barvu už máme, tak zbývá jen dodělat tu třetí vrstvu, prohlásil jsem odhodlaně, oblečený do montérek a v ruce váleček. Druhý den už bylo vše v pořádku, nikde žádné šmouhy, prostě radost pohledět.
Tedy skoro vše v pořádku.
Na jednom místě na stropě, nás zaujala jakási nerovnost. Po poklepání ozval se dutý zvuk, jednoznačně značící další místo odloupnutí původní omítky. No to snad ne… řičel jsem naštvaně. Již unavená a se vším smířená Columbová jen dodala: No to se musí opravit, aby na to za chvilku nespadlo na hlavu. Vzal jsem tedy schůdky, špachtli a jal se odhalovat kaz stropní. Naštěstí se objevila jen Evropa, kdyby to byla Asie, bylo by to horší, procedil jsem mezi zuby,já jsem to říkal.
Nakonec vše dobře dopadlo a máme vymalováno. Teď už zbývají ty drobnosti – předělat elektroinstalaci k lustru mířící, přidělat lustr a dodělat podlahu. Teď už si myslím, že to vše pude, jak po másle.
No schválně, jak dlouho, by Vám trvalo přidělat lustr?
Já jen prozradím, že to mě trvalo 5 hodin.
Ale o tom až zase jindy.
