Nic naplat, že se nám venku probouzí jaro. První sněženky vydávají světu na odiv své květy a dny začínají být prosluněny slunečními paprsky. Toto období má však ještě jeden rozměr a to návrat všech těch venkovních prací.
Už od půlky února odpočítávám dny do zahájení zahrádkářské sezóny, včetně plnění všech přání ještě z loňského roku, které však nebylo možné vykonat z nedostatku času. Nebo se mně prostě jen nechtělo.
A tak pokukuji po probouzející se přírodě, nejspíše pohledem, připomínajícího dědu Komárka z komedie Na samotě u lesa, ve scénce, kdy venku prší. Celé to období, nazývám čekačkou, která je zcela nezbytná k procesu smíření se všemi těmi pracemi. Navíc, to smíření je nesmírně důležité i proto, že všechny ty tradiční jarní práce budou navíc doplněny dalšími zvěrstvy, spočívajícími v nápadech mé milé a drahé polovičky paní Columbové, stejně jako našich matek.
Mnohem horší je ta jistota, že vždycky něco přijde. A toto jistotné očekávání se potvrdilo i v těchto dnech. Naplňování těch bestiálních představ a přání, navíc probíhá zcela zákeřným způsobem. Nejdříve jako že nic, pak se takhle jedno odpoledne najednou udělá jakýsi desert s kávou. Ten desert v sobě skrývá jistou zrádnost, protože podle jeho typu se dá lehce poznat, že čím bude lepší a mnou oblíbenější, tím větší darda to bude.
A tak najednou má před sebou dortík, takzvaný nepečený, pěkně studený a díky jahodám i lahodný. Už nejsem žádný zelenáč, abych nevěděl, že v takovém případě je lepší neprodlužovat pomyslnou agónii a rovnou se zeptat. Miláčku, copak je to dneska za výjimečný den, že máme po dlouhé době takovou dobrotu?.....
Chtěla jsem ti jen udělat radost, když jsi tak šikovný.
Být zelenáč, tak se asi hrdě rdím, nad opěvováním mého umu, šikovnosti a znalostí. Jenže, to už dávno nejsem, tak jsem se pokusil o vtip a sarkasmus ve smyslu: „Myslíš tedy, když se dneska kde kdo vydává za vše možné, že i já se tedy mohu považovat třeba za umělce, fotografa a spisovatele?“ a se zájmem jsem sledoval reakci na má slova, která jsem navíc doplnil slovy o tom, že se nám venku dělá krásně a já mám tolik fotografických nápadů a námětů, o těch psaných článcích nemluvě.
Je asi zbytečné víc popisovat stav, kdy je naprosto jasné, že v tuto chvíli o nějaké umění vůbec nejde. Ba naopak, mé umělecky založené srdce bylo zákeřně pošlapáno krátkým sdělením, že bychom měli konečně zase trošku zkrášlit byt, protože ohlodávající zub času se přeci jen na všem podepisuje. Cítil jsem, jak se mi čelo orosuje studeným potem a před očima mě opět probíhal thriller, jehož hlavním dějem je malování bytu.
To už chceš zase malovat? Vždyť jsme malovali před 3 lety? Snažil jsem se o prosazení názoru hlavy rodiny, která je ta určující, co bude či nebude. Dojídal jsem poslední sousto svého milovaného nepečeného dortíku, když tu chvilku ticha narušil argument o tom, že už začínám zapomínat, protože od posledního malování uplynulo už 5 let. Navíc, ty stěny nejsou vůbec hezký, nesou stopy minulého škrábání a je třeba je nejdříve opravit a vyhladit. Ještě jsem poslední sousto dortíku ani nespolkl a už jsem začínal mít pocit, že jím dobře vyzrálou feferonku. S pálením v ústech jsem jen zasyčel větu, zda by to taky nechtělo udělat jinou podlahu v obýváku, že ty koberce jsou už špatné a plouvoučka či jiná krytina, by se pak lépe uklízela.
Studený pot mě už nezkapával jen z čela, ale snad z celého těla, když se ozvalo takové špitnutí: no, já jsem věděla, že to vidíš stejně jako já. V ten moment jsem si začal připadat jako papiňák, kterému na vršku poklice začne pobíhat takový ten kovový panáček, odfukující přetlak páry.
Syčel jsem jak o život se slovy, že já nejsem žádnej řemeslník, tohle není tak jednoduchý, to vše se lehce zprzní, když se to neumí.
No co Vám mám povídat, kdo to zažil či zažívá, určitě ví, jak tohle vše končívá. Snažil jsem se sice o jakousi spásu ve vlastní rodině, ale bohužel, nedopadl jsem dobře. Podporu ke všemu, opět získala paní Columbová.
Je mi prd platné mé zoufalé volání, že toho mám moc a že to nestíhám. Že všechny ty nápady na umění se takhle navždy vytratí z mé mysli do nenávratna. A v hlavě mi zůstal pocit jediný, že se nad tím mým uměním, zatahují mračna.
A už se v reálu opět vidím, jak násilně jsem vsazený do montérek, v ruce štětku, špachtle, hladítka a kdo ví co ještě svírám…….
A tak nějak s napětím, čekal jsem na to jarní počasí:
