Na návštěvě v ateliéru…..

stoupám po dřevěných schodech, která nesou vzpomínky na všechny, kteří tudy prošli a zaznamenávají do své neomezené paměti kroky přítomných.......

Schody, po kterých kráčeli ti, po kterých zbyla jen vzpomínka, či díla, která zde vznikala.
Kráčím až na vrcholek oněch schodů, které mi připomínají běh života -  výšky a pády, nelehká stoupání, snadnější klesání.  Ale také vítězství člověka sám nad sebou.
Takové obyčejné lidské obydlí s několika místnostmi.......
Třeba takový pokojíček, skromně vybavený stolem, psacím strojem či pohovkou k odpočinku, když od psaní umdlévají oči.
A okna….
s pohledy do malebné krajiny a hudbební symfonií z větru a  a za zpěvu ptáků.

Dnes o ptácích co křídly píší mé řádkyDnes sedím v centru osleplých zrcadel, do kterých se bojím podívat. A když konečně o sebe zavadím, tak narazím do směšné tváře, co žaluje klíčovou dírkou uprostřed mé hlavy a já tak konečně začínám plavat v malých dramatech lidí, co létají jak ptáci a tak kreslí svými křídly na kraje obrazů své poznámky o životech těch druhých. To ptáci mi radí a doporučují svým zpěvem určitou pokoru před životem. Jak mým, tak druhých a já mám pocit, že když maluji ty své spirály lidí a věcí- co už dávno nejsou, tak vlastně si vytvářím takovou malou sebevraždu.
A ptáci dál opisují do prostoru svými křídly své myšlenky a představy a malují je tak dlouho, až narazí do okna altánu, ve kterém kreslím ta svá dramata a padají na zem s vyvrácenými a zlomenými krčky a tak vlastně páchají malé ptačí samozabití! A jí k nim voním a dýchám na ně snad, aby se ještě malinko nadechli a prolétli kolem mé pokřivené hlavičky. Ale oni na mě kašlou! Asi jako děti na své rodiče. A tak alespoň si schovám ptačí  zchromlá křídla a pak je namočím v číši  červeného vína, kterým kreslím dál spirálu mého života na oslnivou plochu poloslepých zrcadel.
A když konečně mě navštíví tma, tak odlétnu se sklenkou do noční oblohy kde není slyšet ptačí zpěv- jen takové šeptání a já se pomalu začínám podobat ptáčku co zapisuje malá dramata lidí tam pod sebou. Zapisuji je potichu. Tak, že to prý není snad  ani slyšet ……    Ivan Marek

a další místnosti svým šepotem zvou mě dál a dál,
dychtivé vyjevit mi osudy vtisknuté do všech zdí.....
a já překračuji pomyslné prahy dveří, stvořenými lidskými osudy. Vnímám jisté souvislostí vyprávěného životního příběhu a atmosféru prostředí.
Vnímám všechny ty doteky minulosti všech hlavních hrdinů tohoto jedinečného příběhu,
příběhu, tisíce z tisíců a tolik sobě podobných,
ale nikdy ne stejných.
Vzduch obarvený vůněmi štětců, rozpouštědel, zasychajícího lepidla, doplněný vůní a  barvami malířské palety.

 

Ateliér…..

To mé umění je vlastně takový pokojíček, po kterém bosky chodím a kolem mé hlavy poletují malá dramata, ve kterých listuji a vytvářím tak příběhy lidí co mě navštěvují a já tak vlastně vytvářím nepovedené verše. A když se konečně zabydlím v tom mém pokojíčku co jsem si utvořil a usednu na židli od piána ,která skřípěním se  pomalu otáčí a já na ni sedím a hraji si na kolotoč a hlavička se mi točí a do ni se pomalu vkrádají ty mé nepovedené obrázky, co jsou plné vzpomínek a jejich přeměn v čase, v čase který si sám určím, v čase sice nehmatným ale plynoucím. A on se dá zastavit pomocí pera, štětce, kamene nebo čudlíku fotoaparátu. A pak se přestanu točit-vlastně se úplně zastavím a vytvořím tak něco co se nehýbe, ale přesto má v sobě určité chvění a to zapříčiňuje určitou neostrost v těch mích nepovedených obrázcích, co se tak nápadně podobají špatným veršům provinčního básníka, ve kterém se zastavil čas…     
                                                                         Ivan Marek

Pracovní stůl, nad kterým visí obrázek samotného počátku umění, počátek všeho, co a proč vznikalo a vzniká.
Cesty životem,
hledání,
ztrát a nálezů,
bojů,
proher 
a mnohých vítězství…..

A stejně tak, jako každý život,  je to i čas vzpomínek.

A v tom prostoru pomyslné obrazárny, usedám na kus řeči s autorem  (ne)uvedených  textů a  povídáme si o tom jeho jedinečném a neopakovatelném životě.
Jedinečným, který máme každý z nás….

Kde by mě ještě před nedávným časem vůbec napadlo, že povedu takové vážné rozhovory a debaty s člověkem, kterým  je Ivan Marek  ( psal jsem o našem setkání  zde).

A v pauzách mezi slovy a větami slyším zvuky odemykajících se dveří, pomyslné třinácté komnaty, vpuštěn do vzpomínek z dětství a vlastního života, obtěžkaného ranami osudu. Ranami, které jsou však i posilou povstat, když je sám člověk na samotném dně.
 

A z toho všeho povídání připravuji pro své čtenáře vyprávění, vedené pod  tématem :  
„Jak jsem vyrůstal v rodině spisovatele, aneb Malá dramata Ivana Marka “.

Nechci prozrazovat víc, ani by to nešlo, neboť takový životní příběh je plný zážitků, ale i emocí. Člověk v plné nahotě pochopí, že mnohé odlesky slávy jsou mnohdy vykoupeny neštěstím, láska je mnohdy zrazena pro falešné ideály.

Přesto však moji milí čtenáři, jednu část z rozhovoru zveřejním už v tomto článku.  Položil jsem Ivanovi otázku :  „ jak ovlivnila nemoc tvůj život ? “.
Jeho slova, jsou alespoň pro mě osobně nádherným vnímáním kontextu života:
 

Kde se ve mně bere pokora? Já nevím, jestli jsem pokornej dostatečně, ale pokora je prostě poctivost. Pokora je prostě poctivost k sebe sama. Pokora je prostě dělat věci dobře. To mí říkal i táta. Von říkal, můžeš dělat metaře, na tom není nic špatnýho, když zametáš dobře. To je důležitý. Můžeš dělat kuchaře, ale musíš vařit dobře. Protože špatnýho kuchaře… těch je hodně.
Tak jsem prostě pokornej k životu, jsem pokornej i ke svý bývalý nemoci.
Prostě jsem pokornej  sám k sobě.
To je to nejdůležitější, co může člověk pro svý štěstí udělat.