Můj ostrov pohody, kde to mám tak rád.

Všichni z nás prahneme po místech, kde hledáme odpočinek, únik před atakem všech starostí, životních zkoušek a všemi negativy civilizace. Na mnohá z nich se vracíme, protože víme, že onu pomyslnou spásu tam vždy nalezneme.

I já mám pár takových míst. Prostě místo, kde se návraty řídí srdcem. Prostě člověk to tak cítí a všechny ty okamžiky se musí prožít. I kdybych byl vybaven darem nekonečné řady slov, nikdy nedokážu plně vyjádřit to, jak to cítím.

Uplynulé dva dny strávil jsem na jednom z nich. Už ani nevím, po kolikáté…..,
ale to není vůbec podstatné,
protože po každé, je to stejně úplně jiné.

Všechny fotografie, se po kliknutí zobrazí v plné velikosti:

Když jsem se tam ráno brouzdal trávou, přemýšlel jsem právě o tom našem hledání,
Jak často hledáme.....
cokoliv...,
hlavně to, kde je nám dobře.
Já to místo mám. A když jsem tam,
tak ráno chodil kolem,
vzpomínal na jedny slova, na jeden citát.....

„Tu však jsem náhle viděl, že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný, protože jsem u něho. Když se to takhle řekne, zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí, je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco, co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska, a přece něco jiného. Něco, pro co lze žít. Pro lásku člověk žít nemůže. Ale pro člověka jistě!“
Erich Maria Remarque

A nejen tou vší atmosféerou a krásou oněch míst, je člověk živ. A tak pár jiných zajímavách záběrů v tom dnešním čase svátečním :

Prostě bylo mě tam úžasně a tak jen přemýšlím, čím to mé dnešní povídání ukončit. Jak vlastně přiblížit ty mé vlastní pocity.

Nejspíše je asi touto písničkou. Ta vše nejlépe vystihuje.