Když se ohlédnu zpět, tak v podstatě naprosto náhodou. Do mých 40 let, mě v podstatě tento sport absolutně nezajímal. Nic mi to neříkalo a ani jsem v podstatě nevěděl, že něco takového existuje, snad mimo chvíle, kdy člověk zahlédl v televizi nějaký přenos. I tak jsem to přepnul dál a hledal třeba pořad o přírodě.
Jenže, pak přišlo nové životní seznámení s mou současnou, jak rád říkám paní Colombovou. Bratr paní Colombové v podmínkách domácí dílny (s nadsázkou ho rád zlobím, když říkám stodolové výroby) stavěl závodní auto. Někdo staví auto, někdo investuje do rybářských potřeb nebo do jiných sportů, ale on prostě stavěl auto.
A postavit auto, to není jednoduchá věc, je to odříkání, překonávání řady překážek, problémů. Kolikrát by s tím člověk i sekl. A vše je o financích, pokud je člověk má, nic není problém, pokud je nemá, je to odříkání. A tak přináším malý pohled do zákulisí, jak to postavené závodní auto zhruba vypadá.
Pozice u řidiče
Tam, kde bývaly sedačky
Já naprosto nepolíbený zákonitostmi a organizací rallye jsem byl najednou přepaden otázkou: „ Pavle, v rámci Rallye Krkonoše se pořádají závody pravidelnosti, o nic tam nejde, prostě jedeme to samé co velcí kluci, ale jsme tam limitováni časem, takže žádný honění, prostě na pohodu. Jde o to si to prostě užít.“ Pamatuji si, že má odpověď byla naprosto jasná. Mě do závodního auta nikdo nikdy nedostane.
Ale znáte to sami, odmítaného chleba největší kus.
Po necelých 14 dnech, jsem se švagra zeptal, jakou rychlostí bychom jeli maximálně a jako co bych tam měl jako dělat. No vzhledem k plánované rychlosti max 40 km/hod a dělat jen spolujezdce to bych byl srab, kdybych to nezkusil, když o nic nejde. A tak jsem svůj názor obrátil o 180 stupňů a souhlasil jsem. Termín naší účasti na pravidelnosti se neúprosně blížil a tak nezbylo nic jiného než se i teda nějak připravit. Zejména v čem vlastně pojedeme. Začal jsem studovat, v čem vlastně ti závodníci jezdí a na rozdíl od svého švagra, který měl značný náskok ve znalostech o tomto sportu jsem vyhledával jakoukoliv informaci. No výbavu jsem vyřešil, koupil jsem si jakousi kombinézu, která byť by vzdáleně, připomínala ty skutečné kombinézy velkých kluků. Boty jezdců tenkrát nahradili kanady. Jen přilba, ta mi poněkud dala zabrat, protože mi jen tak nějaká nebyla a tak jsem musel hledat mezi přáteli. Ale i ona se našla. Nastal onen den „D“ a my vyrazili směr Trutnov. První technické kontroly auta, první seznamovací jízdy a sepisování itineráře. V tomto okamžiku jsem pochopil, že role spolujezdce, neboli v hantýrce mitfáry taková pohoda rozhodně nebude. Itinerář, do kterého se zapisuje průběh jednotlivých rychlostních zkoušek – zatáček, jejich směrů a úhlu, všechny možné horizonty……….. a to vše třeba v rozsahu 13 km. Stanovený maximální počet max. tří projetí jednotlivých rychlostních zkoušek, ve kterých člověk stihne poznamenat vše, nebo má prostě smůlu a bude bloudit.
Naše první společné závodní foto
První lepení startovního čísla
Náročný den, navečer navíc zakončený slavnostním představením posádek na trutnovském náměstí plném fanoušků.
Tenkrát jsem zažil svůj první nádherný pocit, když člověk vjede na tu rampu, zazní jeho jméno a lidé třeba tleskají a obdivují i auto. Tenkrát jsme jeli zpět domů vyspat se, abychom s plným nasazením druhý den stanuli na startu tohoto závodu.
První převzetí jízdního výkazu se spoustou kolonek, kterým jsem nerozuměl, dopočítávání času…… a hlavně, včasného a správného ohlašování zatáček a nástrah tratí, které řidič- jezdec musí vědět s časovým náskokem. Ale dojeli jsme a závod absolvovali. Nahromaděný adrenalin a úžasný pocit, kterému člověk propadne teprve tehdy, když to zkusí.
Pohodička po závodech
Rally je krásný, ale i nebezpečný sport. Při nerespektování pravidel a dodržování bezpečnosti může i zabíjet. Jenže on může zabíjet každý sport a každá lidská činnost. Jen si to mnozí kritici a rozumbradové nechtějí připustit. Mnohdy i pod tlakem médií, které si jen zvyšují sledovanost díky neznalosti a omezenosti lidí. Sport, který má na rozdíl od naší země podporu v jiných vyspělých zemích. Ale to už je poněkud na jiné téma.
Pro mě však, se tento sport stal jistým naplněním a koníčkem. a tak další pokračování věnuji tématu, jak jsme nastoupili do podniků mistrovství České republiky v rally.
A co dodat na závěr? Možná to co nás všechny mnohdy provází při realizaci našich snů a koníčků:
Neříkej, že nemůžeš, když nechceš!
Přijdou dnové, kdy to bude daleko složitější a horší: budeš chtít a nebudeš moci.
A to důležité nezapomeň, že chlap nesmí být blbej ve třech případech:
za volantem, u stolu a v posteli. Všude jinde se to snese...
Jan Werich
