Prožil jsem ji tak, jak jsem chtěl. Nemohu nadávat ani na jeden den, protože každý, který jsem zažil, byl jen dle mého rozhodnutí. Požil jsem ji dobře a jsem vděčný, že jsem ji prožíl, mohl se projít a vidět tu krásu kolem sebe.
Když přemýšlím, jak ty své pocity (které, ale nemusí nikoho zajímat) shrnout a popsat nejvýstižněji nemohu jinak:.
Prožil jsem nádherné chvíle v tichu krajiny, stínu lesa, v nádherném prostředí pískovcových skal a žbluňkání ryb v nedalekém rybníku, jehož hladinu pokryla zelená břečka díky vedru a chybějícímu dešti. Zažil jsem návštěvu zámku, omylem jsem se dostal do turisticky oblíbeného střediska konzumní doby s přetlakem lidí, nadšených z všelijakých atrakcí či lanovky, vyvážející zájemce na pomyslnou stezku do oblak. Možná v těch oblacích, alespoň na chvíli, hledali krásu či náplast na vystátou frontu. Přirozeně jsem zažil i obchoďáky při nejnutnějších nákupech, míjel jsem narvané restaurace plné spokojeně si mlaskajících lidí.
On je vlastně celý prožitý život nehmatatelný a o tom, že jsme jednou žili, pak vypovídají naše skutky. Dnešní doba je rychlá, nedbalá a zbrklá. Má vratké kořeny a v koruně jsou naroubovány patvary.
Miroslav Suchý
Vím, že nepatřím do této společnosti. Nepotřebuji tolik.
Je mi dobře, když si sednu na balvan, staletí omývaný tokem říčky. Vyndám doma připravenou svačinu a poslouchám zpěv vody.
Jsem vděčný i za to, že jsem se mohl pohybovat krajinou, zahalenou v mlze, nebo procházet se loukou, plnou života a krásných květů.
Že žiji, chodím, vidím a slyším.
Co člověk vlastně potřebuje ke štěstí víc?
