V návaznosti na první část blogu se vám nabízím pokračování svého pohledu na to, co je tak často kritizováno se snahou tento druh sportu zakázat. Řadou reportáží je jezdcům a pořadatelům podsouvána snaha o omezování a snad i radost ze zabíjení lidí. V jednom příspěvku mě zaujal komentář:„Když se jede nějaká soutěž, celý národ se třese“. Co lze k takovému komentáři vůbec napsat? Možná snad jediné: To jsme na tom jako národ hodně špatně, když se třese národ jen kvůli závodu v rally v době, kdy je milion našich spoluobčanů na hranici chudoby, kdy stoupá agresivita mezi řidiči a lidmi jako takovými.
Pokaždé si všichni jezdci a pořadatelé plně uvědomují, že v prostorech, kde se daný podnik jezdí, žijí lidé a že je při samotném závodu omezujeme. Na druhou stranu se jim snažíme něco vrátit - reklamou jejich obcí a jejich okolí. Při jaké jiné akci jejich vesničky a městečka ožijí, kolikrát do roka jsou jejich krásná místa zabíraná kamerami, fotoaparáty či televizí? Mnohdy místa, o kterých by člověk ani nevěděl, že existují.
Řada kritizovaných jezdců pořádá řadu humanitárních akcí, o kterých se nemluví, protože je to o pomoci a ne o zvyšování sledovanosti.
Všichni jezdci si plně uvědomují a prožívají, každou tragédii. Všichni mají své rodiny a vlastní svědomí. V poslední době se stalo oblíbeným trendem předkládat veřejnosti nevyvážené informace a neobjektivními reportáže mnohdy s jediným cílem - sledovanost.
Argumentace o tom, kolik jezdců se zranilo nebo zemřelo je sice zajímavá, nicméně v ní nesmí chybět i podstatná informace - každý z jezdců usedá do závodního auta s příslušným rizikem, že se mu může něco stát.
Navíc s velkým časovým náskokem jsou obyvatelé daných obcí informováni o konání daného závodu, který je navíc realizován jen se souhlasem těchto obcí. Klasickým argumentem některých stěžovatelů je : „ já jsem o tom nevěděl, mě to nikdo neřekl „. Na otázku, zda-li dotyčný stěžovatel chodí na schůze zastupitelstva nebo čte vývěsky obce bývá vesměs stejná odpověď v duchu „Já to nečtu to mě nezajímá“.
Každý koníček, každá záliba konaná na veřejném prostranství omezuje určitou skupinu lidí, která není mnohdy jeho příznivcem. Žijeme v demokracii, která není pouze o tom, že jen já si mohu dělat co chci, je také o odpovědnosti, dialogu a toleranci. A o stavu naší tolerance mimo jiné svědčí i to, zda-li ten jeden den v roce vzniklá omezení sneseme či nikoliv. Naštěstí většina obyvatel naší země patří mezi rozumné a tolerantní a i když někdy s patřičnou nelibostí jsou ochotni přistoupit ke kompromisům.
Naprosto nepomíjitelnou skutečností je, že pořadatelé a jezdci počítají s pomocí fanoušků a diváků v tom, že budou dodržovat bezpečnostní opatření, budou dodržovat pokynů pořadatelů a budou myslet i sami na vlastní bezpečnost a vždy budou stát na místě k tomu určených. Před samotnými závody je otázkám bezpečnosti věnována pozornost nejen pořadateli , ale i aktivní účastí jednotlivých závodních týmů.
Při sledování přenosů ze zahraničí, lze porovnat kde a jak stojí diváci, což je v našich podmínkách nepředstavitelná záležitost.
Při vynášení viny mnozí hloupě hledají vinu tam, kde není. Hledejme skutečné pojmenování viny tam, kde vznikla a ne jen ve vztahu k rally, ale i v běžném životě. Protože jenom tak je možná cesta k tomu, aby se tragédie nestávaly.
Přespříliš jsme si zvykli na demokracii, ale zapomněli jsme na to, že demokracie je i odpovědnost sami za sebe a za dodržování pravidel. Ona totiž ta neodpovědnost začíná už na tom samotném přechodu pro chodce, na jízdním kole a v běžném silničním provozu.
Když se zakáže rally, co se zakáže pak?
Zakažme vlaky, protože dochází k úmrtím,
zakažme všechny auta, protože tam jsou mrtví,
zakažme myslivost, protože i u toho umírají lidé,
zakažme……
Každý z nás máme možnost volby: být moudrý nebo .....
Možná snad v kontextu všeho jak stále platné je moudro:
„Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty.“ T.G.M
Prosím Vás tedy, zkusme hledat to společné, než to co nás rozděluje, hledejme vždy kompromis, hledejme vzájemnou toleranci. Protože pak můžeme říci : jsme moudří.
Za pochopení Vám děkuji a přikládám jen malé zamyšlení, které kdysi kolovalo po sociálních sítích.
Dnes máme větší domy a menší rodiny. Víc vymožeností, ale míň času. Máme víc titulů, ale míň zdravého rozumu. Víc vědomostí, ale míň soudnosti. Máme víc odborníků, ale také víc problémů. Víc zdravotníků, ale méně starostlivosti. Utrácíme příliš bezstarostně. Smějeme se málo. Jezdíme rychle. Zlobíme se brzy. Udobřujeme pozdě. Čteme málo. Televizi sledujeme hodně. A modlíme se velmi zřídka.
Znásobili jsme naše majetky, ale zredukovali naše hodnoty. Mluvíme mnoho, milujeme málo. A podvádíme příliš často. Učíme se jak vydělat na živobytí, ale ne jak žít. Přidali jsme roky životu, ale ne život rokům. Máme vyšší budovy, ale nižší charaktery.
Širší dálnice, ale užší obzory.Myslíme víc, ale máme míň.Kupujeme víc, těšíme se z toho míň. Cestujeme na měsíc a zpět,
ale máme problém přejít přes ulici navštívit sousedy. Dobýváme venkovní vesmír, ale vnitřní ne.Rozbili jsme atom,ale ne naše předsudky.Píšeme víc, učíme se míň.Plánujeme víc, dokončujeme míň.Naučili jsme se pospíchat, ale ne čekat.Máme vyšší platy, ale nižší morálku.Vytvořili jsme víc počítačů pro víc informací, abychom vytvořili víc kopií,ale méně komunikujeme. Máme vyšší kvantitu, ale nižší kvalitu. Tohle je čas rychlého stravovaní a pomalého trávení.Vysokých mužů a nízkých charakterů.Víc volného času a méně zábavy…Víc druhů jídla…ale méně výživy.Dva platy…ale víc rozvodů! Krásnější domy…ale neúplné rodiny. Často zapomínáme na opravdové krásy života a zbytečně často podléháme nedůležitostem a materiálnu. Mudr.Zbyněk Mlčoch
