Malá dramata Ivana Marka – život a osud.

U příležitosti dovršení svého 500. článku nebudu psát ani o politice a jiných mnohdy pomíjivých tématech. Protože negativ , je kolem nás dost. A tak tento článek věnuji jednomu obyčejnému lidskému životu z miliónů jiných. 

V předchozích dílech jsem nastínil osobu spisovatele, scénáristy Jiřího Marka, a vzpomínky jeho syna na dětství.  Životní příběh se všemi svými plusy a minusy, které formovaly osobnost dítěte vyrůstajícího v intelektuální rodině.

To dnešní pokračování je o dospívání a životním příběhu Ivana Marka. A tak jsem díky několika schůzkám a rozhovorům byl vpuštěn do jednoho života. Života jednoho člověka z mnoha, který je však pokaždé jedinečný, něčím originální a obohacující.
Ty vzpomínky.....
všechna ta slova pro Vás sepsat s dopředu prohraným soubojem emocí, které se tak strašně těžce do psané formy přenášejí. V předchozích dílech tohoto malého vyprávění, které naleznete  zde : ,  zde: , a zde: ,  doplňuji obrazy, které si ve větším rozlišení můžete prohlédnout po kliknutí na  příslušný obrázek.
V minulém díle vyprávění, jsem Vám nastínil dětství Ivana Marka. A tak ten dnešní díl, je jen logickým pokračováním tohoto vyprávění.

Ivane, jak se vyvíjelo tvé dětství a směřování?

Pavle, posledně jsem ti říkal, že jsem svoji samotu řešil kresbami tužkou a že to bylo takovým krůčkem k " uměleckému " fotografování. Zaujala mě však i filmařina a vyučil jsem se kamerovým mechanikem.

Vyučil jsem se kamerovým mechanikem, ale vzhledem ke své nešikovnosti jsem se stal dispečerem kamerového oddělení Krátkého filmu a až asi za tři roky jsem začal dělat asistenta kamery, pak při zaměstnání jsem vystudoval FAMU, obor filmový a televizní obraz. Protože jsem dřív své  studium poněkud zanedbával, ocitl jsem se však v horší skupině uchazečů, kteří se hlásili na přijímací řízení. Navíc, součástí přijímacího řízení bylo i předložení  fotografií. I v tom byl háček, protože v té samé době jsem pořádal svou první fotografickou výstavu v Českém Brodě, kde jsem vystudoval gymnázium.

Ta výstava byla svým námětem zaměřená na básně Jiřího Wolkra – Věci. Když jsem předstoupil před přijímací komisi se školními známkami a bez fotografií, nedával jsem si příliš šanci. Na otázku „kde mám fotografie?“, jsem komisi vysvětlil, že některé mám na své výstavě. K mému překvapení, jsem byl komisí vyzván, abych výstavu přerušil a vystavené fotografie co nejdříve doložil. Nevím proč, ale všechny fotografie je zaujaly a na školu mě přijali. (Dosud ani nevím, zda jsem tam měl díky otci nějakou protekci, nebo zda je mé fotografie opravdu zaujaly).

Takže syn spisovatele se vydal úplně na jinou uměleckou dráhu než otec….

Profesně ano, ale jak jsem ti už říkal, jsem pravidelný čtenář dosud, takže jsem stále v napojení na literaturu a občas napíšu pár řádků i ke svým dílům.

Ano, to musím uznat, protože tvé texty jsou nádherné…přesto však, stal jsi se kameramanem….

Ano, kameramanem krátkého filmu, a to celých 25 let, později jsem externě pracoval pro Českou a Bavorskou televizi.

Když se vrátím do dob tvých studií, máš nějaké zážitky, na které dodnes vzpomínáš?

Vzpomínám si na kouzelná a vzácná setkání s pedagogy nebo skutečnými fotografy, mezi které jednoznačně patřili Plicka a Sudek. Když se dnes podívám kolem sebe na „fotografy“ nebo ty, kteří se za ně prohlašují, je jich neskutečné množství. Jen se obávám, že je mezi nimi příliš málo mistrů tohoto umění.
Vzpomínám na starého pana Karla Plicku, který vedl mé začátky ve fotografování. Tenkrát jsem mu nadšeně přinesl své fotografie Zlaté uličky. Podíval se na pár fotografií a svým charakteristickým hlasem mi položil otázku: „Kdy jsi to fotografoval?“.
Když jsem mu hrdě odpověděl, podíval se na mě vyčítavě a pronesl větu: „ Chyba studente, Zlatá ulička se fotografuje pouze v červenci v jeden jediný den odpoledne a ten den si musíte zjistit sám “.
A já pochopil, co to je „umělecká pokora“.

Nebo takový Josef Sudek…
kráčel jsem si ověnčený fotoaparáty a u chrámu Sv. Mikuláše na schodech seděl starý pan Sudek a v ruce držel peříčko od holuba. Svým charakteristickým pohledem pozoroval to peříčko, které proti slunci otáčel v ruce. A já si kráčel dál Nerudovkou, a když jsem se skoro po 2 hodinách vracel zpět, seděl tam Sudek stále a měl stále to peříčko v ruce…..
Když jsem po mnoha letech viděl fotografii toho peříčka, bylo tam zachyceno naprosto vše....... 
Ono to dříve bylo jiné, bylo to víc dřiny, bylo nutné se učit nejen techniku fotografování, ale i zpracování. To nebylo o kartách, do kterých se vejdou tisíce snímků, fotograf měl k dispozici 12 nebo 24 okének k zaplnění a to si hodně rozmyslel každé zmáčknutí spouště. Navíc vše vyvolat a zpracovat.
Ne jako dnes v počítačích….
Všechny tvé dovednosti a koníčky se propojily v tvých fotografiích, které sám nazýváš „fotografikami“.  Můžeš čtenářům přiblížit, o co se jedná?

Samozřejmě že ano a rád. Ty mé fotografiky jsou vlastně  malá dramata, která mě navštěvují, a já tak vytvářím příběhy lidí, které mám rád a kterých si vážím. A tak místo digitálního záznamu vezmu štětec a domaluji to, co nebylo návštěvou příběhu vyřčeno, nebo doplním svým vlastním textem….
 

Od našeho společného kamaráda Jiřího si pamatuji jednu příhodu. Přijel tě navštívit a na otázku, co děláš, jsi mu odpověděl: „Tečkuju“. Když se za tebou zastavil po měsíci, na stejnou otázku jsi mu odpověděl: „Stále tečkuju“. Z toho je vidět, že vytvoření jednoho obrazu není jednoduché.

Ano, to máš pravdu, některé obrazy jsem dělal třeba 3-4 měsíce, nemluvě o době, kterou strávím čtením knih o dané osobě. Nemůžu jen tak přijít, tady něco blejsknout, něco načmárat, aniž bych věděl něco víc o daném člověku. Musím se do něho tak nějak i vžít. Navíc, u mě nenalezneš nic jiného než originál, neexistují kopie, je jen a jen jeden jediný originál, žádný obraz s číslem 8/100.
Nikdy se neopakuji.
Alespoň doufám ......

Vím, že ani ty sám jsi neměl úplně lehký život, a vše se jako jednotlivé kostičky pomyslné skládanky zobrazuje i v tvém netradičním a velmi zajímavém umění.

Ano, máš dobrý postřeh. Celé to mé  „umění“ není poznamenáno jen dětstvím, ale celým životem. Když mě dostihla těžká nemoc, jako důsledek „ nezřízeného „ způsobu života filmaře, dávali mi lékaři malou šanci, že se úplně vyléčím, ale dokázal jsem to i díky své druhé ženě.

....Vzpomínám na nemoc, co se přišla posadit na mou židli, aby si krátce odpočinula.
Ale je těžké se zlobit, když na světě  je tolik krásy, co plní mé srdce jak balónek,
který letí vzduchem, je plný mých předků, kteří si chtějí se mnou malinko hrát.....
Ivan Marek

I to však pro mě byla obrovská zkušenost.
Ne kvůli sobě…
ale když v tom smutném pavilonu člověk vidí stejně nemocné děti a mladé lidi….
Mnohokrát jsem si tam říkal: je ti přes čtyřicet, něco jsis už užil, ale co ty děti.
A to vše se také projevilo v mém malování, od temných tónů až po světlé okamžiky života ….

Ivane, vím, že jsi pořádal několik vernisáží a tvé originální obrazy jsou v soukromých sbírkách nejen v České republice, ale i ve Spojených státech amerických, Holandsku či Německu. Poslední výstavu jsi měl v roce 2013. Plánuješ v nejbližší době nějakou vernisáž?

U příležitosti svých 65. narozenin plánuji velkou výstavu ve velké galerii Chodovská tvrz v Praze. Výstavu svých prací jsem pojmenoval „Malá dramata Ivana Marka“ a její zahájení plánuji na 10. ledna 2017 a tímto tě, Pavle, na ni srdečně zvu, stejně tak, jako tvé čtenáře.

Ivane, dovol mi poděkovat ti nejen za tento rozhovor, ale i za ty předešlé. A přeji ti jen a jen pevné zdraví, pohodu a klid, mnoho návštěvníků v ateliéru a zajímavé inspirace k vytvoření krásných děl.
A věřím, že se k tvému životu, tvorbě  a vzpomínkám ještě vrátíme.

Epilog

Mé setkání s Ivanem Markem, jeho vzpomínkami i samotným životem, mohu s plnou vážností označit jako osudové a pro mě osobně neskutečně obohacující.
V pohledech na svět, vnímání detailů, ale třeba i v pokoře. V pokoře, která se dle mého názoru nějak vytratila nejen z našeho myšlení, ale i chování.
Když si přehrávám všechny ty natočené věty, ze všech nejvíc mi utkvělo jeho vyznání pokory, jako odpověď na otázku  „  jak nemoc ovlivnila tvůj život ? “.

Kde se ve mně bere pokora? Já nevím, jestli jsem pokornej dostatečně, ale pokora je prostě poctivost. Pokora je prostě poctivost k sobě sama. Pokora je prostě dělat věci dobře. To mi říkal i táta. Von říkal, můžeš dělat metaře, na tom není nic špatnýho, když zametáš dobře. To je důležitý. Můžeš dělat kuchaře, ale musíš vařit dobře.
Protože špatnejch kuchařů...
těch je hodně.
Tak jsem prostě pokornej k životu, jsem pokornej i ke svý bývalý nemoci.
Prostě jsem pokornej sám k sobě.
To je to nejdůležitější, co může člověk pro svý štěstí udělat.

Mnoho dalších obrazů naleznete zde: