Myšlenka, ke které jsem dospěl po sledování jednoho pořadu v jedné televizi, vysílaného v minulých dnech. Pořad, který do mé mysli přinesl několik otázek.
Již delší dobu aplikuji cosi, co lze pojmenovat autocenzurou ve vztahu k našim televizním kanálům. Dle připojení anténou, satelitem či jinak, máme možnost si vybírat z více jak stovky televizních kanálů. Ale k čemu mi to je, když mi to nic nepřinese?
Ať tedy vezmu jakýkoliv den, s pravidelností se mi tam stále opakují pořady, jako je Soudní síň či Soudkyně Barbara, uváděná už na 4 televizních kanálech. Nebo všelijaké ty rádoby kriminálky, doplněné poněkud trapnými televizními soutěžemi či nekončícími a nic neříkajícími seriály. A tak zatím co jiní soudě dle uváděné sledovanosti, s napětím očekávají, jak dopadne Popelka, nebo jak a kdo v Prostřenu uvaří, nebo se znemožní, tak já postupně otvírám knihy a začítám se do příběhů, mnohdy časově vzdálených dnešku.
„Lidi do sebe cpou pitomosti, stará melodramata přešitá na moderní fazónu, obrázkové idyly a utahané romance, aby se nezalkli ze samých továren, elektroniky, organizace práce, cest do vesmíru a politiky bloků. Je to protiváha. Je to hradba proti beznaději, do které by se musel lidský rod propadnout, kdyby si uvědomil, co udělal ze světa, který mu daroval Bůh.“
– Jean Dutourd
Lhal bych, kdybych prohlašoval, že televizi nezapínám, ale snažím se vybírat to, co mi něco dá, z čeho budu mít nějaký prožitek, nebo mě obohatí a potěší. Třeba dokumenty o přírodě a vzdálených zemích, či pokrocích vědy. Neodmítnu možnost podívat se i na řadu filmů, které byť by byly natočeny v době totality, jsou exklusivní přehlídkou hereckého, režisérského a dramaturgického umění. Všechny ty staré detektivky, komedie a dramata, které se tak nějak od těch dnešních liší co do děje, ale i do kvality. A tak vždy prolétnu televizní program s očekáváním, že zvýrazňovačem si označím to, o co nechci přijít.
No, stane se, že pěkný dokument či pořad přehlédnu. Naštěstí, i díky náhodám na uvedený pořad narazím.
Jako právě v minulém týdnu.......
kdy jsem při zapnutí televizoru narazil na vědecký (no, slovo vědecký ve mně vyvolává dojem, že pro mě to není, že to bude moc vědecké) dokument, přibližující naše dosavadní znalosti z vesmíru, respektive díl věnovaný fenoménu jménem Černá díra.
Nejsem vůbec znalcem všech těch věd, týkající se astronomie, vesmírného výzkumu a všech dosud poznaných zákonitostí nekonečnosti nad našimi hlavami. Snad mimo základní znalosti, které každý z nás získal během studií. Právě tento dokument, podaný lidově řečeno stravitelným způsobem, se snažil o přiblížení všech souvislostí spojených se vznikem Černé díry, pohlcující vše, včetně světla, nedávající šanci ničemu, co právě rychlost světa nepřekoná. Dokument, u kterého si člověk v plné nahotě uvědomí, že nic neví.
Když jsem se dodíval na tento dokument, nemohl jsem se ubránit otázce: jak vlastně můžeme vědět, jak vznikl tento svět, jak jsme se zde objevili my sami a kde že se berou ty argumenty materialistů, potírající a vyvracející existenci vyšší moci, bez důležitosti jejího pojmenování?
Při všech těch výdobytcích moderní doby, vší té dosud vynalezené a stále objevované umělé inteligenci, nemohu se ubránit pocitu, o nevyvratelnosti vět, z nichž jen některé cituji:
Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi.
Země pak byla pustá a prázdná, nad propastí byla tma a nad vodami se
vznášel Boží Duch.
Bůh řekl: „Ať je světlo!“ – a bylo světlo.
Bůh viděl, že světlo je dobré, a Bůh oddělil světlo od tmy.
Bůh nazval světlo „den“ a tmu nazval „noc“. Byl večer a bylo ráno,
den první.
Bůh řekl: „Ať je uprostřed vod obloha, aby
oddělovala vody od vod!“ Bůh učinil oblohu a oddělil vody pod
oblohou od vod nad oblohou – a stalo se. Bůh nazval oblohu „nebe“ a
byl večer a bylo ráno, den druhý.
Nevyvratelnosti, která se však nedá vnucovat ani nařizovat, neboť je to věcí duchovní.
Chceme stále poznávat ten vnější vesmír a tajemství s ním spojená, ale ten náš vlastní vesmír, jako pro nás nebyl zajímavý.
Hledáme sice nové způsoby moderní komunikace, ale mezi sebou nekomunikujeme. Překonali jsme rychlost zvuku, třeba překonáme i rychlost světla.
Kdo ví, zda ale máme na to, překonat nás samotné.
„Každý hluboký přírodovědec musí mít určitý náboženský cit, protože si nedovede představit, že by ony neobyčejně jemné souvislosti, které odhaluje, promýšlel poprvé sám. V nepochopitelném vesmíru se projevuje nesmírný převažující rozum.“
– Albert Einstein
