Když tak sleduji všechno to štěbetání, předhánění se v tom, kdo více hystericky vykřičí ty svoje momentální pocity a názory, dělá se mi lehce nevolno. Jsou i okamžiky, ze kterých mrazí, neboť mnohé používané argumenty na obou stranách barikády, zavánějí bolševickými metodami.
Uplynulo 25 let od pádu totality a stejnou dobu si hrajeme na demokracii. Předstíráme, jací jsme demokraté, a jak máme široké rozhledy a vědomosti. Ve skutečnosti jsme stále stejní a nepoučitelní. Společnost roztříštěná nejen ekonomicky a politicky, ale i lidsky. Nadáváme a prskáme na vše a na všechny.
A jednotlivci hlásaná pravda, je jen ta absolutní a nejsprávnější a běda těm, kdo ji neuznají.
Jenže, jak už to v demokracii bývá, u mnohých hlásání objevují se různé názory, ať již souhlasné či nesouhlasné.
Řada názorů, které slyším nebo čtu, se mi nelíbí a neztotožňuji se s nimi. Můžu je považovat za hloupé, nepodložené a vycházející spíše z neznalosti dané věci. Stejně tak, jako někdo druhý, se nemusí ztotožnit s mými názory. To mě však nedává právo někoho soudit a odsuzovat, pokud jeho názor neporušuje zákony této země.
Ale v principu věci a mého chápání demokracie, mě děsí způsob současné komunikace. A tak, po mnoha letech čtu u řady příspěvků argumenty založené jen a jen na osobních útocích, urážkách, zesměšňování a především bolševického kádrování druhých. Bolševické kádrování a zařazování druhých do společenských skupin – zemanovci, putinovci, obamovci, bolševici, komunisti, ten a ten leze do různých otvorů tomu či onomu, ten je takový a onen makový.
Současná a pro mě nepochopitelná je hysterie kolem průjezdů amerických kolon, která ať chceme nebo nechceme, není jednak první a ani poslední, ale hlavně vyplývá i ze závazků, které naše země před lety přijala a ke kterým se zavázala. Pokud někdo zpochybňuje tento fakt, měl by se zamyslet nad úrovní svých vědomostí o chodu státu, volbě politické reprezentace, její kontrole a vyúčtování v dalších volbách.
Nadarmo není napsáno – stát má takovou vládu, jako si zaslouží.
A celá ta hysterie jen dál a hlouběji rozděluje společnost. Navíc se nám z mravního bahna vynořují hlasy jedinců, opřených nejspíše o vlastní zkušenosti z praktik za totáče volající o tvrdém potrestání nositelů odlišného názoru. Tyto bolševické hlasy se objevují na obou stranách barikády. A tak vzduchem opět létají slova jako udávání, zatýkání, lustrování, vyhazování z práce, občanská nespolehlivost ……
Mnozí ctností odsuzují výzvy k rajčatovému házení, ale metání rajčat v jiných situacích třeba po hlavě státu nijak neodsuzovali, ale naopak je veřejně podporovali. Dnešní výzvy komentují s poukázáním na neslušné chování a výtržnictví s nutností dané živly zavřít. Jenže výtržnost je prostě výtržnost a hloupé chování je stále hloupé chování a to bez ohledu kdy se nám to hodí.
Obdobné je to i s prameny čerpání, těch našich informací: když se to hodí, je to plátek dobrý, když tam jsou jiné názory, je to odpad žurnalistiky.
A přitom celém hysterickém vedení diskusí, ať již pod články, nebo na sociálních sítích, vzpomněl jsem si na pár vět z rozhovoru s advokátem Tomášem Sokolem:
To mě nepřekvapuje, protože tvrdím, že sedmdesát procent populace jsou hlupáci, nebo se tak po většinu svého života chovají. Takže mne to nevzrušuje. Ale kdybych měl hledat širší souvislosti, v Americe byl významným obhájcem Clarence Darrow, hájil také mimo jiné v tom tzv. Opičím procesu, podle kterého natočili film Kdo seje vítr. V jeho životopisech se zmiňuje, že ho půlka národa milovala a druhá nenáviděla, což nechci vztahovat na sebe, že bych byl milován a nenáviděn, jen to dokazuje, že někteří lidé se nedokáží smířit se svojí představou spravedlnosti, která se v podstatě kryje s lynčem. U nás jsou to pořád děti těch, kteří psali petice „Psům psí smrt“ a dožadovali se pověšení politických vězňů, proč by v tom tedy jejich potomci měli být jiní.
čerpáno z :http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Advokat-Sokol-To-mam-rict-ze-toho-sycaka-nebudu-hajit-protoze-ho-nema-rad-redaktor-Psum-psi-smrt-a-hned-provaz-psali-rodice-dnesnich-obcanu-366407
Čím dál častěji kolem sebe sleduji i narůstající vzpomínání na Karla Kryla. Překvapuje mě, kolik falešných proroků demokracie se k němu v posledních letech tak urputně hlásí.
A jak často čtu v poslední době otázku : Co by tomu Karel Kryl říkal dneska?
No já osobně nevím, ale věřím, že jsou mnozí, kteří by to věděli s naprostou jistotou. Možná titíž, pro které byl díky svým názorům na stav naší společnosti po revoluci tak neoblíbený.
A po tom všem výše uvedeném bilancování, kladu si otázku Jsme dobří demokraté? Osobně se domnívám, že ne.
