Žijeme v uspěchané době, honíme se za kariérou, za zbožím ve slevě. Nestíháme. Ale rovněž jsme rezignovali na předvídání, dodržování pravidel na silnici, na chodnících, ale i jinde. A výsledek?
Třeba že za poslední 3 týdny došlo k několika smrtelným zraněním chodců při střetu s tramvají.
Z dostupných informací vyplývá, že příčinou těchto zbytečných úmrtí, bylo porušení pravidel na pozemních komunikacích. Přecházení na přechodu na červenou, nebo i základní neznalost, že tramvaj má vždy přednost před chodcem.
Pokaždé, když dojde k takové tragické události související s provozem tramvají, nemohu se ubránit myšlence o jistém hrdinství všech těch, co sedí za řídícím pultem tramvají.
Při svých častých cestách do pražské metropole, sleduji ten chaos a zmatek, související s dopravou nejen na silnicích, ale rovněž na tramvajovém pásu.
A tyto situace jsou mnohdy hororové.
Na území hl. m. Prahy je 33 tramvajových linek, s celkovou délkou 547 km. Každá z tramvají, neobsazená cestujícími, váží v průměru kolem 40 tun. (čerpáno z www.dpp.cz)
Stejně tak, jako u vlakových souprav, nelze zapomínat na fyzikální zákony, které značně ovlivňují brzdnou dráhu v případě nenadálé krizové situace.
Bez ohledu na tento fakt, mnozí řidiči, ale i chodci riskují. Buď vědomě, nejspíše s falešnou představou, že to prostě stihnou, nebo se mylně domnívají, že na přechodu mají onu absolutní přednost.
Nemají.
Zákon 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích jasně definuje povinnosti řidičů v § 5, kde je v odstavci 2 písmeno f) jednoznačně uvedeno:
Řidič nesmí ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce nebo který zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, v případě potřeby je řidič povinen i zastavit vozidlo před přechodem pro chodce; tyto povinnosti se nevztahují na řidiče tramvaje,
a v § 54 odstavci 3)
Chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem. Chodec musí dát přednost tramvaji.
Přes všechny osvětové kampaně, zákonem stanovená pravidla, je téměř národním zvykem, nic nerespektovat. A tak na silnicích vidíme kolegy řidiče a řidičky, s mobily u ucha, nebo surfující za jízdy po sociálních sítích, zcela určitě přesvědčených o tom, že vše mají pod kontrolou a při vzniku krizové situace zcela určitě život ohrožující situaci zvládnou. Pozadu nezůstávají ani chodci, ani cyklisté. Nejspíše žijící s pocitem, že jsou nesmrtelní.
A ti tramvajáci v Praze, Brně, nebo i jinde?
Přiznám se, že bych toto povolání dělat nechtěl. A vždy, když dojde k takové nehodě, způsobené jen tím, že někdo vstoupil někam, kde být neměl, lituji vždy právě je…
za těmi tlačítky a všemi řídícími prvky. A taky obdivuji jejich trpělivost, bez které se to v tom chaosu jménem velkoměsto neobejde.
A tak, právě jim přeji, aby to známé zvonění a rychlobrzdy, používali co nejméně.
A nám ostatním, přeji, abychom dokázali přemýšlet a vždy si uvědomili, že žádná setina sekundy při spěchu nestojí za to, abychom ztratili to nejcennější – náš vlastní život.
