A všechny ty pocity, se spojují do jediného jmenovatele – prostě jsme zblbli. Tedy, alespoň dle mnoha situací, které kolem sebe vidím, či slov, která slyším. A čím dál víc, si potvrzuji, že jsme opět skončili v okovech totality.
Žijeme v jakési falešné iluzi o naprosté svobodě a svobodném životním stylu. Někteří, navíc i v iluzi, že jejich naprostá svoboda je nadřazena svobodě druhých. Iluze, přiživovaná právě třpytem novodobé totality – tedy moci peněz, společenském postavení, funkcích, hodnotě či značce vozidla, vily či paláce. Iluze, která neustále potlačuje elementární slušnost, poctivost a pokoru.
Pokoru sám před sebou a před druhými, ale i pokoru před hodnotami našeho života.
Přespříliš jsme podlehli základnímu a hlavnímu měřítku našich hodnot – měřítku s hodnotovou stupnicí v korunách, jejich desítkách či stovkách a jejich násobků.
A toto měřítko stalo se živnou půdou naší novodobé totality – konzumismu. Mnozí máme majetky, ale na mnoho let trvající závazky a dluhy.
A ač mnozí z nás mají průměrné či nadprůměrné platy, stále se cítíme býti neoceněni a nespokojeni. A opovrhujeme s těmi, kteří ani ty průměrné platy nemají, protože se obvykle živí fyzickou prací.
A díky všem dluhům, jsme nesvobodní a ohrožení. A musíme být patřičně loajální a poslušní, zejména vůči svému zaměstnavateli.
A mnozí, jak zdrogovaní, stále nespokojeni - chtějí víc a víc…...
A jako omámení, už nevnímáme rozevřené a nenasytné chřtány všech těch obchodních řetězců, bankovních produktů a šmejdů, řvoucí falešná hesla, tak podobná těm předvolebním voláním politiků, o tom, jak to s námi myslí upřímně a hlavně - v náš prospěch.
A my kupujeme a kupujeme …..
věci, které mnohdy ani nepotřebujeme. ...
Jak je tragické, poslouchat všechny ty statistiky, o stále narůstajících počtech půjček navánoční dárky či zimní rekreaci.
A učiní nás to ale šťastnějšími?
Zítra je první adventní neděle….začíná advent..
alespoň v tomto období, by se měl člověk zastavit....
a popřemýšlet.
Třeba právě o tom, co jsou vlastně ty pravé hodnoty života,
co vlastně každý z nás k životu potřebuje.
Z našeho současného slovníku vymizela určitá slova (alespoň já, jsem je již dlouho neslyšel) třeba jako je - p a p a l á š.
Jsou dnes ještě vůbec papaláši?
A pokud jsou, jsou to taky jen lidi. A každý člověk je ve své podstatě ohrožený, protože nikdo z nás není nesmrtelný. I takový papaláš, se svou funkcí či postavením je v ohrožení, protože co je teď, nemusí být zítra.
Stačí kousek ledu na silnici.. a co bylo …už není.
A všechny ty výdobytky moderní doby, funkce či bohatství, najednou ztrácí na svém významu, při vyřčení fatální diagnózy…….
Začíná adventní čas….
a jen každý z nás, si musí odpovědět na otázku:
Co skutečně potřebuji k tomu,
abych byl skutečně.... šťastný?
Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne.
Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno.
Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska. 1. Kor. 13 kap.
