Le Mans, Dakar, aneb další zamyšlení vzpomínky Josefa Vrátila

Co má společného Le Mans, Aiglunská propast, africký Dakar? Mají společného jmenovatele, kterým je motorsport.  Dovolím si tedy volně navázat na předcházející krásný rozhovor s Pepíkem Vrátilem a  na jeho zkušenosti a pohledy na různé podniky, které jsou světoznámé a neoddělitelně spojené s motoristickým sportem. Stejně jako u předcházejícího rozhovoru se snažím přinést svým čtenářům nejen pohled do „dění“ velkých motoristických akcí na různých místech světa, ale zároveň přinést i zkušenosti, co se vše může stát.  

V prvním rozhovoru jsme probírali, jaká nebezpečí při motoristickém sportu číhají jak na fotografy a kameramany, tak i na řadové diváky. Nicméně, diváci jsou dnes na okruzích i na rallye dost daleko, na okruzích je na víc dělí od únikové zóny nebo tratě svodidla nebo jiné bariéry, ploty… Pokud je divák tam, kde má být, je ohrožen?

Za normální situace nikoliv. Proto se na okruzích dělají ty bezpečnostní zóny, ploty a podobně. Proto se na rallye připravují velmi pečlivě tzv. bezpečnostní plány a na jejich realizaci se velmi bedlivě dohlíží. Ale motorismus přináší i situace „nenormální“, nebo lépe řečeno nestandardní, ne zcela běžné… Uvedu několik příkladů… V Le Mans v roce 1997, vyletělo jedno Porsche GT2 z trati… To je situace „normální“, běžná… Leč se stalo to, že shoda náhod chtěla, aby to bylo v celkem velké rychlosti, po tečném nárazu do svodidel se vůz lehce vznesl a začal dělat salta přes „čumák“… A skončil až za plotem v prostoru, kudy vedla cesta určená pro diváky, kudy se chodilo z jednoho zajímavého úseku k druhému… Naštěstí, asi tomu tak ten nahoře chtěl, v tom místě na té cestě nebyla ani noha, jedni diváci byli ve směru jízdy asi sto metrů dál a další k místu teprve přicházeli a chybělo jim také tak sto metrů… Nedomýšlejme, co by, kdyby, raději ne… Před pár lety jsem zažil v Rakousku na Steyermark Rallye celkem úsměvnou scénku, kdy nějaký vůz vypochodoval na kopci v zatáčce z tratě… To je situace „normální“… Ale bylo po dešti a všude kolem byly až do údolí mokré louky… To auto jelo jako sáně… Trať rychlostní zkoušky se klikatila po vrstevnici směrem do údolí, ale ten nešťastník neměl šanci, když tu silnic přelétával a to na mnoha místech, s tím něco udělat… Skončil v potoce tak po 500 metrech sáňkování… Ale diváci to celé sledovali a jen se rozestupovali… Zvládli to perfektně… Vzpomeňte si na „létající“ Mercedes v Le Mans 1999. Také skončil zcela mimo trať… Zdaleka ne všude musí být cedule „zakázaný prostor“, ale raději přece koukám tam, kde se cítím bezpečný, nebo kde jen tak nehrozí, že to auto, nebo motorka skončí… A vždycky musím dění sledovat!

Bál jsi se někdy?

Bál, vícekrát a nestydím se za to… Nemám rád výšky, mám závratě… Ale vždycky jsem toužil na Monte po fotkách od Aiglunské propasti… Když se po několikaleté pauze tahle erzeta zase jela, samozřejmě jsem tam musel být… Tam silnička zařezaná do skály lemuje hluboké údolí, propast, kde jsou v podstatě kolmé stěny. Na jednom místě propojuje obě strany propasti kamenný most a přes několik tunýlků vozy pokračují ve stoupání do starobylého kamenného městečka Aiglun a dál pryč od propasti ke státní silnici… Tam se nedá jinak fotit, než stát za zídkou na skalním výčnělku 3 x 2 metry a za vámi nic, 80 metrů dolů nic… Nebo vyšplhat na nějakou tu skalní stěnu… Já jsem volil tu první variantu, ta druhá, to bylo na mě už příliš… Fotky krásné, ale dvě hodiny úzkosti a strachu… Nerad jsem fotil autokros… Za prvé, ty stroje jsou naprosto nevyzpytatelné a skáčou jako kozy tam, kde to člověk vůbec nečeká… Ale mnohem větší riziko jsou odlétající hroudy a kameny… Jednou jsem dostal kamenem jako pěst do kolena a myslel jsem, že už nikdy nebudu chodit… Naštěstí to za týden přešlo… V roce 1994 na Norisringu při DTM jsem stál v zóně pro fotografy vně vracečky, proti dlouhému pravému oblouku za cílovou rovinkou. Ta zóna byla celkem daleko od tratě… Už mě bylo vedro, tak jsem vzal batoh a šel za svodidla pod stromy na začátku nájezdu do téhle slavné vracečky… Uvelebil jsem se ve stínu a přiřítil se Keke Rosberg a jak šlápl na brzdu, praskl mu brzdový kotouč, nebo se prostě rozlítly brzdiče… Rána jako z děla a v nekonečných hodinách skončil asi 50 metrů za tím místem pro fotografy… Naštěstí tam už nikdo nestál, já jsem odcházel jako poslední… Ale stačila chvilka, dvě minuty… To se prostě stane… Ale strach může skončit i úsměvně… Před léty jsem byl na Katalánské rallye. Shakedown měl jedno zajímavé místo, levou zatáčku kolem velmi strmého svahu vysokého tak dvacet metrů… Napadlo mě, že se vyšplhám nahoru a budu mít fotky jako z vrtulníku. Nahoru to i s fotobatohem šlo, fotky byly dobré… Ale od začátku mě bylo jasné, že dolů to bude mnohem horší… A obejít to nikudy nešlo, tady v té zatáčce byla hlína a tráva, jinde jen skalisko… Tak jsem se nakonec musel odhodlat k řešení, že jsem fotobatoh vzal na klín a „jel“ dolů… Jeansy to odnesly a diváci mě odměnili bouřlivým potleskem…

Několikrát jsi absolvoval ještě ten opravdový africký Dakar. Je fotograf v Africe, v poušti, nějak ohrožen?

No jéjej! Afrika byla nádherná, překrásná, nikdy na tyhle cesty nezapomenu. To byly nejkrásnější motoristické a cestovatelské zážitky! Ale bylo to něco úplně jiného, než je náš svět… Předně tam musí člověk jet nějak vnitřně připravený, že jede do jiného světa, zcela jiného světa, kde vládne z našeho pohledu šílená bída a chudoba… Jinak upadne do depresí… Ale to proto, že se na to dívá naším pohledem… Afričané jsou na svůj život zvyklí, berou ho takový, jaký je, umí se smát, bavit, umí si života po svém užít… V Africe hrozila úplně jiná nebezpečí. Předně člověk musel pořád všechny svoje věci hlídat, jinak byl bez nich… Pak musel velmi bedlivě hlídat například pitný režim… Nevím, jak to, ale v poušti se tolik nepotíte a nemáte žízeň… A dehydratace je smrtelné nebezpečí… Já jsem v roce 1996 tohle zažil na vlastní kůži, chtěli mě už transportovat pryč, ale vzepřel jsem se a zůstal… I když mě doktoři říkali, že jsem mohl umřít… Nesmí se podceňovat cizokrajné choroby a malárie, to znamená očkování a antimalarika… Samozřejmě to, že Vás přejede kamion, auto, nebo motorka moc nehrozí… Spíš havárie novinářského auta v terénu, nebo v běžném africkém provozu… Občas nějací pouštní bandité… V roce 1998 v Maroku spadl vrtulník s televizáky, naštěstí ve velice malé výšce… Všichni přežili skoro bez škrábnutí, ale v šoku… Takové zážitky bych si odpustil… Ale lítání ve vrtulníku na Dakaru bylo úžasné…

Často zmiňuješ Le Mans. Tento kultovní vytrvalostní závod a jeho historie je Tvým koníčkem. Jak vnímáš to, že se tam odehrála v roce 1955 největší tragédie v historii motoristického sportu?

Když jsem tam byl v roce 2005, odhalovali na cílové rovince pamětní desku 84 obětem tehdejší tragédie. Vydali k té příležitosti i knihu, brožuru o tomhle neštěstí, o tomhle ročníku. Mám ji a je nesmírně zajímavá. Tenkrát vypadal pohled na bezpečnost diváků jinak a jiné byly i konstrukce závodních vozů. Tehdy nebyly šikany před cílovou rovinkou v Le Mans, to znamená, jelo se naplno a dost dlouho. A Mercedesy, Ferrari a Jaguary už tehdy jezdily ke 300 km/h… Boxy nebyly odděleny zdí od trati, jako dnes, to znamená, že vozidlo mohlo k mechanikům odbočit v podstatě kdykoliv, náhle. Na cílové rovince byl naproti boxům, vně trati zhruba dva, dva a půl metru široký travnatý pás, asi aby se dalo vozidlo odstavit v případě problémů. Pak byl hliněný a proutěný val a za ním, resp. na něm diváci. Obrovské davy diváků, očekával se velký souboj mezi Jaguary, Mercedesy a Ferrari. Na konci 35. kola se vedoucí jezdec a pozdější vítěz Mike Hawthorn rozhodl zajet do boxů. Náhlý popud. Za ním jedoucí Lance Macklin s Austinem Healey se snažil prudce brzdícímu Jaguaru vyhnout, strhl volant doleva, ale za ním se řítil Pierre Levegh s Mercedesem. Zezadu narazil do Macklina, vznesl se, udělal salto vzad, dopadl na val a vůz doslova explodoval! Levegh byl na místě mrtev. Vypadl na vozovku, pásy v té době ještě neexistovaly. Ale to děsivé teprve přišlo s explozí. Utrhla se zadní náprava a motor. Zadní náprava letěla asi 80 metrů a kosila diváky a motor letěl ještě dál a také rozséval smrt, v jiném směru… Díky velké explozi jako vystřelené veliké projektily! Děsivá shoda okolností… Řeklo by se šílená náhoda. Ano. Nic takového se před tím a ani potom nestalo. Ihned se tenkrát provedly stavební úpravy, ale nic takového, jak by se dělalo dneska… Diváci byli další dlouhé roky relativně velmi blízko tratě. Tenkrát se ozývaly velmi kritické hlasy i z tehdejší francouzské vlády, že ředitel závodu nechal závod dál pokračovat. Ale bylo to velmi rozumné a moudré rozhodnutí. On věděl, jaké obrovské davy se v Le Mans sešly, mluvilo se až o 350.000 diváků a také věděl, že kdyby závod zastavil, ukončil, okamžitě by byly ucpány všechny cesty a všechny příjezdové komunikace a záchranáři by se nedostali k desítkám zraněným… Také následně FIA vydala komuniké, že to bylo naprosto správné rozhodnutí. Ano, je to strašlivá tragédie, ale patří k historii motoristického sportu. Dovolil bych si i malinko oponovat, není to „největší“ tragédie v jeho historii. Když se na počátku století jezdily v té době velmi populární dálkové závody, okruhy ještě neexistovaly, tak při závodě Paříž-Madrid 1903, který musel být nakonec opravdu zastaven a zrušen, byly údajně stovky mrtvých a stovky zraněných… Cesty lemovaly statisíce nadšených diváků, stroje se taktak davy prodíraly… Spousta lidí byla zraněných i mrtvých po kontaktu se závodícími stroji, ale drtivá většina se prostě ušlapala… Zahynul například Marcel Renault, zakladatel automobilky Renault a zabil při své nehodě i deset diváků…

Pořád se točíme kolem bezpečnosti, ale co bys fanouškům poradil, aby si ze závodů odváželi ty nejhezčí zážitky?

Teď vyřknu „kacířskou“ myšlenku, ale je to na základě dlouholetých zkušeností, nejen sešlostí věkem… Udělejte si z takové akce výlet. Akci naplánujte, klidně zařaďte do programu i něco jiného, než jen závod, nebo rallye. Vezměte si fotoaparát, ale foťte si fotky na památku, na focení samotného závodu se vykašlete. Koukejte se! Stojí to za to! Protože dnes z kdejakých špičkových sérií, okruhových i rallye, se dělají knihy-ročenky plné nádherných fotek profesionálů, kteří disponují vybavením za několik set tisíc korun a tomu nemůžete stejně konkurovat. Spousty krásných fotek najdete dnes na internetu. Když pořád koukáte do hledáčku fotoaparátu, máte z těch závodů prd, ani nevíte, jak ta auta vypadají… Proto je lepší se koukat. Já kdybych jel dnes někdy zase do Le Mans, tak rozhodně jako divák, vystřídal bych několik tribun, coural bych po paddocku, užíval bych si to… Podíval bych se zase do muzea Le Mans, podíval bych se do města na krásnou starou katedrálu a tak dále… Fakt bych si to užíval… Krásné fotky, jaké stejně já neudělám díky technice, jsou v knize-ročence a tu si stejně každý rok objednávám… Když pojedu na Formuli 1, pak určitě jako divák, abych si to užil… A jestli se někdy ještě podívám na své oblíbené Monte, pak se na auta budu dívat a fotit budu zcela jiné věci… Podívám se třeba na zbytky horské tramvajové dráhy do Sospelu, zastavím se v některých starých kamenných městečkách v Alpách, prohlédnu si Monte Carlo… Víte, teď mě možná nebudete věřit, ale za pár let mi dáte za pravdu… Za pár let si možná řeknete jako já, že tam jsem byl, tam jsem byl, tam jsem byl a nic jsem neviděl, nic zajímavého nepoznal, jen ten okruh, nebo tu rallye… A stejně tak si řeknete, že roky koukáte do hledáčku a ani nevíte, jak ta auta vypadala… Takže já to dnes v drtivé většině nechávám profesionálům, kteří jsou za to placeni a já se kochám, užívám si to…

Pepíku velmi děkuji za rozhovor a bude se těšit na další pokračování vzpomínek.

 Sepsáno, upraveno a zveřejněno se souhlasem Josefa Vrátila