Doba našeho dětství a rozzářené dětské oči v okamžiku rozbalování dárků, ve kterých se skrývala mnohá překvapení.Když tam ale ještě byla ta tajemná velká papírová krabice vydávající tajuplný hluk to bylo očekávání. Krabice plná všelijakých oblouků, rovných žebříků, které do sebe zapadaly a vytvářely tak prapodivné cesty.
Po krajích té krabice byly vyrovnány prapodivné modely jakých si vozítek, které teprve po celém a úplném vybalení v nás vyvolali radostný pokřik - jé, já jsem dostal od Ježíška železnici. Po sestavení celé té trasy jsme jezdili, co vydržely buď baterie a v modernějších časech, co sneslo trafo. Mnozí těm modelům zůstali věrní i v dospělosti a dokázali vybudovat nádherná věrně napodobující nádraží, všechny ty krajiny protknuté železnými hady, tunely, mosty a výpravními budovami.
U mě nějak ty všechny železniční modely skončily v průběhu dospívání. Když se však ohlédnu na zpátek, vždy byla ta železnice mojí součástí a nebojím se ani říci, že i mým životem a částečně i profesí.
Dokonce si matně pamatuji i tu prazvláštní linoucí se vůni, od parní lokomotivy.
Dráha, železnice.......... kolik osudů zažily všechny ty koleje, kolik loučení a vítání. Dojíždění do školy, dojíždění do práce, za kulturou a zábavou. A vždy, po všechen ten čas, měla vždy své kouzlo. I v době, kdy na ní člověk viděl a vidí spousty much a nedostatků. Nikdy by mě nenapadlo, že jednou, až přijde můj čas, nastoupím k vojenskému útvaru, který patřil k Železničnímu vojsku. A než jsem nastoupil slyšel jsem o něm mnohé, ale s odstupem času na tuto dobu velmi rád vzpomínám. Byl jsem tam štastný a hlavně - tenkrát mělo vše nějaký smysl.
Život je houpání na houpačce a i já se tak přibližoval a zase vzdaloval té dráze, ale nikdy jsem nezůstal bez jakéhokoliv kontaktu s ní.
Ale co je to vlastně ta naše dráha?
No jasně, přepravují se cestujíící, všemi těmi osobními vozy, všechny ty zvláštní pantografy a pendolína, kterým už dneska naštěstí nezamrzají cédéčka.
No jasně i ty nákladní, třeba když se nová auta vyváží, nebo nějaké ty kmeny stromů z našich lesů vyvezeme pěkně za hranice, abychom si pak zde mohli jako hlupáci nakoupit ty nějaký kredence.
Ocelové ingoty, všechny ty sběrné suroviny, cisterny a jiné vozy.
Vidíte, a já ve svém archivu narazil i na něco malinko nevšedního. Dneska už to je spíše vzácností, přeci jen když jsme ve stavu státním a šetřícím. Pamatuji dobu, kdy toho bylo mnohem více, prakticky den co den, kdy člověk na vojáky na dráze narazil.
A protože to je dneska spíše vzácností, poodkrývám malinko svůj archiv dopravácký.
"Vono to totiž bez tý dráhy úplně nejde, ani v tý dnesní rozvinutý době ".
A tak to svý dnešní železniční povídání, věnuji nejen dráze, ale i všem vojákům, které jsem měl možnost na kolejích za celou dobu potkat.
A proč?
Protože tohle jedna z mnoha věcí, co oni umí a jde jim to dobře .
A tak se podívejme na fotoreportáž, kterou lze třeba nazvat - přeprava vojsk po železnici.
Jo, když se třeba chce převést něco, co normálně jezdí po silnici
Nebo třeba něco zvláštního a podivného
Vypadá to celkem jednoduše, že ano?
A někdy je to i díky počasí o nějaký to zapocení bohatší,
to když je třeba sníh z 25 vozů shrabat ......
A že v tom žádný problém nevidíte, vždyt na to najet není problém....
A kolem je místa.......habaděj
A tak se na volno podívejme podrobnějc....
A že tam toho místa je, že ....
Jo a taky nesmíme zapomenout někde sjet....
A když se vše vydaří, na cestu se lze vydati....
No a když člověk dělá takovéhle železniční ohlédnutí a má štěstí, narazí i na tématicky dobrý film.
A na samotný konec, hodí se nějakej ten romantickej závěr.......ať žijí všichni dopraváci
Tak do toho šlápni
ať vidíš kousek světa.
Vzít do dlaně dálku
zase jednou zkus.
Telegrafní dráty
hrajou ti už léta
to nekonečně dlouhý
monotónní blues.
Je ráno, je ráno.
Nohama stíráš rosu na kolejích.
Ať Vás přátelé,
ty koleje vždy vedou jen k dobrým lidem, na krásná místa a pro krásné vzpomínky.
