A náš druhý adventní víkend se na mnohých místech zahalil do krásného bílého hávu, kterým jako by vábil příchod těch nejkrásnějších svátků v roce.
Pro mě osobně je doba adventu dobou přemýšlení a rozjímaní. Nemusím přemýšlet o velkých věcech, kterým zrovna nerozumím. Nejspíše nikdy nevyřeším zákonitosti jaderné fyziky, nukleární medicíny a medicíny vůbec. Jsem jen člověk a jako takový mohu sice přemýšlet o široké škále věcí kolem nás, ale zásadně se mohu vyjadřovat jen k málu. Třeba k věcem a životu, který mám sám za sebou, na základě svých vlastních poznání a zkušeností.
Dnes jsme zapálili již druhou svíčku na adventním věnci - mnozí možná jen z důvodu, že se to tak dělá, aniž by tušili souvislosti. Spoustu věcí děláme, protože se dělají. Nehledáme smysl a pravdu, je to příliš náročné. Čím lépe se máme, tím více frfňáme a opovrhujeme druhými. Do našich nabubřelých slovníků dostaly se nám nové pojmy – chátra, socka, lůza, nemakačenkové, tuláci a bezdomovci.Jenom my jsme ti správní. A v těch našich přihlouplých hodnoceních druhých, snadno zapomínáme sami na sebe a na naše vlastní skutky.
Přespříliš často zapomínáme na to,
že jakou měrou soudíme,
takovou nám bude odměřeno.
„Nemůžeme si vybrat, kolika let se dožijeme, ale můžeme si sami zvolit, kolik života našim létům dokážeme dát. Nemůžeme ovlivnit krásu naší tváře, ale můžeme ovlivnit její výraz. Nemáme kontrolu nad těžkými okamžiky života, ale můžeme si je ulehčit. Nemůžeme ovlivnit negativní atmosféru celého světa, ale můžeme ovlivnit atmosféru, která panuje v naší mysli. Často se snažíme ovlivňovat věci, se kterými nemůžeme nic dělat. Příliš málo se snažíme ovlivňovat to, co je v našich silách…. naše postoje.“– John C. Maxwell
Ale je doba adventu,
doba rozjímání,
doba radování.
Už se totiž nikdy nebude opakovat ten dnešní den,
který se tak rychle stává včerejškem.
A tak užívejme plnými doušky i toho bílého hávu, toho znamení adventu.
Všechny fotografie se po kliknutí na jednotlivé fotografie zobrazí ve větším rozlišení.
Co více se může hodit k době adventu lépe, než árie z posledního aktu opery Turandot ,od Giacoma Pucciniho.
Ať nikdo nespi! Ať nikdo nespi!
Ty rovněž, ó princezno!
Z tvého chladného pokoje,díváš se na hvězdy, jak chvějí se láskou a očekáváním.
Ale tajemství mé je ve mně skryté,mé jméno se nikdo nedozví!
Ne, ne, na tvá ústa jej vyslovím,až se rozední!
A polibek můj rozbije ticho,
co dělá tě mou...!
