Přidělený čas našeho života, plný příběhů, událostí a pomyslných stop. Stop, které zanecháváme my na druhých a oni na nás. Stopy naší existence, kde jsme nějaký čas pobývali či něco prožili, jsou v našich vzpomínkách.
Stopy, které ať chceme nebo nechce nás formovaly a vytvářely naše osobnosti.
Naše životy, které poměřujeme podle aktuálního věku, jsou však ve skutečnosti jen momentem a velmi krátkým časovým úsekem. Budoucnost se přespříliš brzo stává současností a ještě rychleji minulostí. Zub času se svou mnohdy perverzní přesností ukrajuje vosk z naší pomyslné svíce života. Plamen svíce přetavující naši přítomnost jen a jen na vzpomínky.
Vzpomínky se vynoří a zasáhnou každého člověka, bez ohledu na jeho postavení, vzdělání či majetky. Říká se, že minulost dožene každého a v pomyslné nahotě, bez ohledu na množství masek a přetvářek je na ně člověk sám.
Písek je čas, v hodinách zmlknul hlas. Prosebný dávný tón puklý zvon.
Slova z jedné písně, která se mi v paměti vynořila, když jsem po skoro třiceti letech procházel ulice a uličky města Brna. A nejen to, on ten pobyt v Brně byl vůbec plný vzpomínek.
Jo, jo, když jsem byl studentem…
Vzpomínka na studentská léta patří vždy mezi úžasná vzpomínání. Doba studia na jedné z brněnských škol, kde jsem strávil 5 let svého života. Učebny, auly, skripta, zkoušky, zápočty………Ale také do jisté míry bezstarostnost, mládí a v mnoha případech i naivita, která k době mládí patří. Když se ohlédnu, nemohu říci, že jsem to mládí prožíval naprosto bezstarostně, protože někdy osud člověku postaví nepříjemný věci bez ohledu na věk. A je neuvěřitelné, jak se vše vrací, když člověk skoro po třiceti letech opět prochází vchodovými dveřmi, na mnoha místech kráčí po té stejné chodbě, na kterou zub času poněkud zapomněl. Stejně tak se vrací vzpomínky, když člověk vstupuje do stejné auly, usedá za lavice a poslouchá přednášky.
Přeci je, něco je jiné. Některé budovy už patří jiným…….
Nejen studiem je člověk živ…..
Ačkoliv jsem zaměřený na technické obory, ve volném čase jsem se věnoval knihám, poezii. Vzpomínám na různé kroužky, právě byly právě zaměřeny na kulturu - divadlo, psaní či recitace vlastních textů, zajímavé besedy, zajímavé kulturní procházky. A mezi tím vším i zajímavá setkání s řadou zajímavých lidí. Pamatuji si na kouzelnou besedu třeba s hercem Stanislavem Zindulkou. A tato doba je pro mě osobně spojena s jedním člověkem, který právě ty kulturní věci zastřešoval. A je na co vzpomínat. Bezpočet nádherných setkání, povídání, ale i úžasných a pravidelných procházek třeba na Kraví horu a na hvězdárnu. Tím člověkem byla paní Růžena Sypěnová a které jsem věnoval vzpomínku už před časem.
Naleznete ji zde.
Neskutečně milá a skromná dáma, u které člověk nalezl nejen pohodu a příjemné chvíle, ale také její obrovské nasazení, toleranci a pedagogické vedení nás, co jsme tvořili všelijaké texty. Do dnes si neumím představit, jak doslova láskyplně v nás dokázala probouzet to umělecké cítění. A někdy to muselo být hodně těžké, když si alespoň vezmu ta svá dochovaná dílka. Navíc, vůči Růžence budu mít do konce života výčitku. Výčitku, že bylo stále dost času na to, ji po studiích navštívit a za vše ji poděkovat.
Ondřej Suchý ve své vzpomínce napsal:
Jednoho dne jsem vytočil získané telefonní číslo do Bučovic na Moravě a uslyšel tak konečně její hlas. Řekl jsem jí o svém sentimentálním vztahu k písničce Neusínám, kterou jsem slýchával někdy v době, kdy mi bylo deset let; krásně jsme si popovídali a já pak slíbil, že až někdy přijdu na Moravu, tak se určitě ohlásím, abychom se setkali osobně. Bohužel, k tomu setkání už ale nedošlo. Růžena Sypěnová zemřela 4. června roku 2005. Nebýt přítele, hudebního skladatele a redaktora brněnského rozhlasu Maxe Wittmanna, ani bych se o tom nedověděl. Za nezájmu tisku odešla tichá a skromná umělkyně…
A jak právě na Růženku zavzpomínat?
Třeba jedním z jejích úžasných textů, na které jsem si při tom chození uličkami vzpomněl:
Poslední waltz
Poslední waltz hráli nám,
dozněl tam ve stínu stromů
Já měl říct rád vás mám
však beze slov šel jsem domů
Život dále šel jak vlny jdou,
jako voda v řece ránem i tmou
Že pozdě jsem vás poznal jen pro pár vět,
já chtěl bych vám ten příběh dovyprávět ..........
Tu však jsem náhle viděl, že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný protože jsem u něho. Když se to takhle řekne, zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí, je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco, co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska, a přece něco jiného. Něco, pro co lze žít. Pro lásku člověk žít nemůže. Ale pro člověka jistě!
Erich Maria Remargue
Takový malý epilog
Člověk by neměl žít jen a jen ve vzpomínkách, protože život jen ve vzpomínkách by znamenalo přestat žít. Ale je to jako se vším, vše má své místo i ty vzpomínky.
V jednom z medailonků vynikající skladatel Petr Hapka o vzpomínkách řekl:
Je důležité mít vzpomínky, protože bez vzpomínek musí být člověk hodně velký necita, aby mohl vůbec přežít.
A já si myslím, že měl naprostou pravdu.
Návštěvě Brna a vzpomínkovým procházkám jsem věnoval prostor i v dalších blozích. Naleznete je zde a zde.
