Když se probouzí neděle do zlatého hávu.

Dnes v pořadí čtvrtá neděle adventního času. Z tohoto času jediná a již v našem životě neopakovatelná, protože ji nikdy v roce 2015 podruhé nezažijeme. Stejně, jako kterýkoliv jiný den, ve vztahu k danému roku.

Neodolal jsem a na truc jakési viróze, časně ráno vydal jsem se do ztichlých a téměř opuštěných ulic města, kdy ticho narušil občasný křik opilce. Procházel jsem těmi svými oblíbenými místy a vítal svítání dnešní neděle.

Za pár hodin zapálíme poslední svíci - mnozí možná jen z důvodu, že se to tak dělá, aniž by tušili souvislosti. Spoustu věcí děláme, protože se dělají. Nehledáme smysl a pravdu, je to příliš náročné. Čím lépe se máme, tím více frfňáme a opovrhujeme druhými. Do našich nabubřelých slovníků dostaly se nám nové pojmy – chátra, socka, lůza, nemakačenkové, tuláci a bezdomovci. Jenom my jsme ti správní. A v těch našich přihlouplých hodnoceních druhých, snadno zapomínáme sami na sebe a na naše vlastní skutky.
Přespříliš často zapomínáme na to, že jakou měrou soudíme, takovou nám bude odměřeno.

Oděni do falešného krunýře vlastní nesmrtelnosti s falešnou jistotou, že tak jak se máme dnes, budeme se mít určitě i zítra a po zbytek našich dnů. Falešná představa destrukční silou ničí lidskost a moudrost. Ve vlastní hlouposti, pýše a namyšlenosti hledáme jen ty sobě rovné.
Přitom stačí kousek ledu na silnici a celý náš život se zhroutí.
Vždyť jsme tak nesmírně smrtelní.

Svět kolem nás je plný barev, není ani bílá ani černá.

Jen několik dnů nás dělí od Štědrého dne. Po sněhu opětovně ani památky a jedinou připomínkou adventního období zůstávají paradoxně všechna ta třpytivá světýlka. Vše, jako by znamení - symbolika vztahů mezi lidmi. Třeba se mýlím, ale mám pocit,  že nám v tý naší současnosti lidsky chybí skutečný třpyt štěstí...
Jako když se nám ty dočasné třpytky každodenního života staly samozřejmostí. Zaměnili jsme dočasnost na věčnost a východisko. Prázdnotu zabalujeme do krásného celofánu. Místo snahy o naplnění obsahu, vynakládáme energii na úchylné zdobení prázdnoty.

Ty adventní třpytky k dnešním dnům patří. Oslava příchodu vánočních svátků ale také rozjímání. A především každý sám a se sám se sebou.

Když jsem kráčel ve stínu majestátní katedrály Sv. Ducha vzpomněl jsem si na text, který dle mého názoru vystihuje podstatu našeho štastného bytí:

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.
Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.
A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.
Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.
Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno.
Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno.
Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské.
Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.
A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.

  Vážení přátelé,

přeji Vám všem pohodu, klid a štěstí. Přeji Vám tisíce drobných štěstíček po všechny dny  a roky následující. Štěstíčka drobná a přehlédnutelná, že třeba každý den vstaneme, vrátíme se z cest, najdeme sílu bojovat se všemi překážkami a že jsme štastní ze všech těch drobných a nenápadných dobrých skutků.

Pane, ať naše kroky vede dobro v srdcích, aby kolem nás nebyli lidé smutní, aby jsme využili naše vrozené dary k pomoci a potěšení druhých. Aby nikdo nebyl třeba na těch schodech života tak strašně sám...