a kolik z toho množství slov a vět člověka potěší, povzbudí a přináší naději. Všechna ta témata domácího či mezinárodního dění, mnohé s jepičími životy.
Všechna ta témata, rozbory a komentáře. Všechny ty společenské vlny, na kterých se nejeden autor rád sveze. Co je v těch textech pravdou a co fikcí. Kdo to vlastně rozezná?
Kolik je všech zpráv, propagand, manipulací a pokřivených zrcadel? A mnoho témat jednoduchých, nic zvláštního nepřinášejících.
A té falešné psací horlivosti, když se to zrovna hodí.
To bylo napsaných hlásání o té Ukrajině …..
po které dnes neštěkne ani pes,
stejně tak, jako nám všechna ta hnízda vymizela ze zřetele,
vytěsněna novými, ale tak strašně podobnými tématy .
Třeba Zeman, Babiš ……a stále do kola
a až zmizí ze scény,
kdo ví, čím a jakými tématy autoři své čtenáře překvapí
nebo potěší a povzbudí.
Kdo ví, třeba něčím.......
a zda-li čím.
A bylo by to hezký, vždyť každý z nás po osvěžení duše tak touží.
A přitom život nám tak nějak všem tajemně protéká mezi prsty…..
Nedávno jsem potkal po delší době svého známého, úspěšného podnikatele. Byl nějak nesvůj, jako by to nebyl on.
Smutek z nenaplněnosti a daň za úspěch…..
To, co ho bavilo a naplňovalo je pryč,
v tom, v čem nacházel své poslání se ztratilo někam do mlhy.
Unavený bojovník za pravdu a spravedlnost….
Spiknul se prý proti němu prý celý svět a on hledá sám sebe.
A děsí se,
děsí se sám ze sebe a nevidí nic, co by bylo veselé.
On, unavený bojovník, který vždy hýřil optimismem a nasazením. Neodsuzuji ho, protože to vyhoření, ta osudová životní křižovatka, na které sám stojí, může postihnout každého z nás. A můžeme si jako hlupáci tisíckrát nalhávat, že nám ne, to nás nemůže potkat. A když jsem tam s ním tak stál, uvědomil jsem si tu slabost, danou našim lidstvím. Už jen v tom, že nikdy nemůžeme pochopit naplno druhého člověka, protože nežijeme identický stejný život, nemáme stejné vrozené vlastnosti a nevnímáme stejně svět.
Ta naše doba plná zdánlivé svobody, je tvrdě daněna. Životy závislé na novodobé totalitě konzumního života, na stresu a nepohodě. Relaxujeme na výletech a dovolené, ale vracíme se stejně v nepohodě. Ve jménu hesla sportem ke zdraví, zdoláváme túry, ale neumí se na místech zastavit. Nevnímáme maličkosti a krásy krajiny. Vybaveni všemi těmi smartfouny a tablety, soustředíme se více na dostupnost sítě.
Není čas zastavit se, protože čas běží a na nějaké zastávky je příliš drahý …….
A za vše se platí, třeba jako ten unavený bojovník, se všemi svými nynějšími bolestmi.
A tak nejen jemu, posílám jedno malé zamyšlení nad vlastní duší. On ten text nemusí sedět na každého, každý jsme jiný, každý z nás má jiné vnímání.
" Když cítíte smutek, cítíte ego. Když jste šťastní, cítíte se nádherně a v extázi, ego necítíte. Když jste šťastní a v extázi, neexistuje žádné Já. Jste spojení s existencí, ne oddělení. Když jste smutní, hněváte se, prahnete po něčem a pohybujete se pouze ve svém nitru, užíváte si svých zranění a stále dokola se na ně díváte, hrajete si s nimi, snažíte se být mučedníkem, je mezi vámi a existencí trhlina. Jste opuštění a potom cítíte Já. A když cítíte Já, máte z celé existence pocit, jako by byla proti vám. Ne že by byla skutečně nepřátelská; pouze se tak jeví. Když máte pocit, že jsou všichni vašimi nepřáteli, budete se chovat tak, že všichni vašimi nepřáteli budou. Když přijmete přirozenost a rozpustíte se v ní, jdete s ní. Necítíte, „já jsem“ – máte prostě pocit „Celek je". Jsem jen vlna, která se objevuje a mizí. Já přicházím a odcházím, celek zůstává… ". Osho
A kolem nás je tolik krás...
třeba v takové hudbě.
Hudba, zvláštní to veličina. Nedá se zvážit, nedá se změřit, nemá barvu, vůni, není vidět, je jen slyšet. Když je hudba krásná, člověku mrazí v zádech.
„Člověk nemůže nikdy dělat víc, než je mu dovoleno člověčenstvím. Míň může dělat vždycky. A jak jste si všimli, to s úspěchem probíhá. Ale přemýšlet, a to dá práci, umí jen část lidstva. Ona část, ona tenoučká vrstva, která válčí s lidskou hloupostí.“
Jan Werich
