- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Tyto vzácné dny, které doprovází naše životy, jsou nedílnou součástí pomyslné rovnice, tedy minulosti + přítomnosti = budoucnost. Pokud je den, kterému věnujeme pozornost, je nezbytným milníkem našeho bytí.
Narození, ukončení školy, dosažení dospělosti, uzavření sňatku, narození vlastních dětí……ale i smutné dny, spojené s odchodem těch, které jsme milovali.
Pro mě osobně je jedním z takových výjimečných dnů 15. březen, přesně řečeno 15. březen 1998. Tento datum pro mě totiž znamenal úžasných a nádherných 19 let společného soužití se čtyřnohým přítelem a kamarádem. A právě v předvečer tohoto významného data se nemohu ubránit nutkání zavzpomínat na oněch 19 let jinak, než zveřejněním pokračování jednoho životního příběhu, jednoho z mnoha. A tak jako vzpomínku na naši Kleopatru, zveřejním další vzpomínky na chvíle, které píše sám život, protože není většího spisovatele, než je právě vlastní životní pouť.
Ten dnešní díl jsem nazval :
Jak by mi určitě potvrdila většina pejskařů, pejsci prostě ty podivné postavy v bílém nemají rádi. Už z dálky cítí tu nepřátelskou budovu, v níž se právě ten nepřítel pohybuje s jediným cílem - pejskovi ubližovat a to všemi možnými způsoby. Ani Kleopatra nebyla jiná, naopak jsem u ní pozoroval postupné zdokonalování obranných mechanismů. Zdánlivě vypadající neviňátko, jehož tvářička chvílemi mohla sice na první pohled působit zcela přátelsky, dokonce někdy i připomínající úsměv, ale to jen proto, aby při první možné příležitosti zaútočila. Pamatuji si na počátky veterinární péče u pana doktora, kterého jsem velmi uznával a především mu důvěřoval. Přesto však, k mé nelibosti začal pan doktor označovat tu moji hodnou a milou Kleušku Pražským Vetřelcem (podle té neskutečné brutální bestie, ze známého hororového filmu z vesmíru). Vůbec to od něj nebylo hezké a korektní. Vždyť Kleopatra byla vždy milá a hodná, jen prostě na ty veterináře byla bytostně vysazená.
Později, když už byla dámou poněkud zralejšího věku, udělaly se jí nádory u mléčné žlázy, které prostě museli jít pryč. A tak v den operace, celý nervózní a nešťastný, vyrazil jsem s mou pacientkou na kliniku. Z předchozích čištění zubů, jsem už byl dostatečně zkušený na to, abych věděl, že narkóza nebude u Kleopatry jen tak jednoduchá. Nějaký to jejich doktorský stanovení dávky podle váhy a s opatrností, prostě nefungovala. Ten můj predátorek se bránil spánku a bránil. A když už to vypadalo, že tvrdě spí a já ji přestal držet s tím, že ji svěřuji do péče veterináře, ten můj Pražský vetřelec se najednou probral a to jen proto, aby své zuby vtisknul do ruky toho cizího veterinárního gaunera.
Když konečně skutečně spala, zeptal jsem se na bližší podrobnosti, kdy že si budu moci pejska vzít zpátky s tím, že po zkušenostech jim nabízím, že si ji osobně vyzvednu z daného kotce. Obdržel jsem sice zdánlivě uklidňující informaci o tom, že to vše bude v pohodě a že se mám zastavit odpoledne.
Jak se ten čas v takovém případě vleče. Člověku prolétávají různé myšlenky a informace o vlivu narkózy, včetně nebezpečí a vzniku možných komplikací. Po obědě mi zazvonil mobil a neznámý hlas mi oznámil, že si mohu svoji pacientku bez problémů už převzít.
No, bez problémů…
to nebylo, protože pacientem byla Kleopatra a vše bylo vždy tak trošku nějak jinak.
Celý šťastný, že vše dobře dopadlo, vřítil jsem se na kliniku s větou na rtech: Tak kde si mohu tu svoji Kleopatru převzít?
S dovětkem a doporučením, že si ji z kotce po vlastních zkušenostech raději vyndám osobně.
Paní na recepci někam zavolala s informací, o mém doporučení. Po položení sluchátka mi však oznámila, že mě pejska osobně přinesou sami.
V ten moment jsem znervózněl, neboť na předchozí zkušenosti jsem nezapomněl. A tak mi snad nebylo ani po chvilce ani divné, proč několik zaměstnanců má zalepené prsty. Po chvilce přišla paní doktorka a s prosebným výrazem mě požádala, zda bych si Kleopatru přeci jen nemohl raději vyzvednout sám, neboť ta moje hodná a milá holčička pokousala půlku veteriny.
No co jsem jí na to měl říct? Já vám to říkal, já Vám to nabízel.
A tak mě zavedli mezi ty kotce a já na vlastní oči uzřel Pražského vetřelce. Kleopatra, ještě lehce omámená narkózou tam seděla jak člověk, zuby vyceněný více než kdy jindy, navíc vydávající hrozivé pazvuky a celému tomu hororovému stavu ještě přispěla naježením svých chlupů.
Můj vážený čtenáři, chvílema se mi nechtělo věřit, že je to to mé milované stvoření. A i já jsem byl opatrný, nejdříve na ni chvíli mluvil, pomalu vsunul svou paži, až když začala zasouvat své vysouvací čelisti, vzal jsem ji do rukou a oddechl si s chutí.
Doma jsem ji samozřejmě patřičně vyčinil, že takto se dáma přeci nemůže chovat.
A její reakce?
No, zbytečné o tom psát.
Ale byly ještě zajímavější a hororovější příhody. Ale o tom až zase příště.
Předchozí díly věnované tomuto jednomu krásnému životnímu příběhu, jednomu z mnoha, naleznete zde:
Další články autora |
Záhumenní, Hradec nad Moravicí - Žimrovice, okres Opava
3 800 000 Kč