Když odejde někdo, koho jsem si opravdu vážil

vždy mě to zasáhne. Vím, že takovej je prostě život. Přesto, člověk tam někde uvnitř pocítí ztrátu ve vlastním vesmíru. Stalo se tomu i včera, když jsem se po ránu dozvěděl o odchodu Pana herce - Luďka Munzara.

A ve chvílích, kdy jsem se tomuto člověku a herci rozhodl věnovat pár slov, která mě během uplynulých hodin proběhla v hlavě. Přetlak slov, které v sobě skrývají pocity, co by mě jako diváka. Na druhé straně pocit určité pošetilosti, spočívající v určité drzosti psát o někom, koho člověk osobně nezná či neznal. Když tak přemýšlím o Luďku Munzarovi, uvědomuji si ještě jednu paralelu, která nás dva, byť by bez osobního setkání spojovala. Byla to láska k rychlým závodním autům a automobilovým závodům.
Luděk Munzar byl především člověk. A jako člověk měl zcela určitě své kladné, ale i záporné vlastnosti, stejně jako každý z nás, včetně těch, co tak rádi poukazují na to, jak jsou úžasní, chytří, stateční ….
Pro mě, alespoň tak, jak jsem ho měl možnost zprostředkovaně poznat díky rozhovorům v televizi, či rádiu, byl Luděk Munzar i člověkem s rovnou páteří a charakterem. Nebyl to člověk, který se dle větru kroutí jako korouhvička a snaží se najít zalíbení a prospěch, za cenu vlastního sebeponížení.

"Za komunistů jsem neleštil kliky, teď je nebudu leštit tuplem. Navíc by se mi nechtělo vylézt na jevišti na štafle, dát si na hlavu kbelík, místo mluvení kukat a říkat tomu alternativní divadlo."

A byl to Pan herec. Kdybych ho měl jako divák zařadit do nějaké „skupiny herců“, byl pro mě představitelem spíše přísných a vážných rolí.

Možná právě proto, že se do jeho herectví prolínala i jeho vlastní osobnost.

„jednak tam přišli jiní lidé… kteří měli na Národní divadlo jiný názor. Přišla jiná poetika. Já jsem byl dost unavenej, já jsem hrál hodně, hrál jsem 30 představení za měsíc. Najednou zjistíte… už ne. Proč tam mám chodit… Dva roky jsem se strašně trápil a já jsem se díval skrz herce, já, který jsem byl na ně napojenej…. Jedno z největších umění, je včas odejít. Vykonal jsem svoje…já jsem netrpěl a netrápil jsem se a netrápím…..

Já mám pocit, že se vytratila pokora, z toho řemesla. Neboť teď ti, co tam jsou v Národním divadle a co produkují za svůj názor, na to se nemohu nejen koukat, ani oslavovat ani tleskat. Ne. To je všechno jinde. To je jiný myšlení…….

Luďka Munzara jsem rád poslouchal i jako úžasného průvodce nádhernými pořady věnovanými přírodě. Jeho způsob průvodce pořadů „ROZHLÉDNI SE, ČLOVĚČE“, „PAMĚT STROMŮ“ či  „ZPÁTKY K PRAMENŮM“.
 

Tedy pořady, snažící se apelovat na návrat k přírodě, ale i vlastní pokoře.

Luděk Munzar včera opustil definitivně nejen divadelní jeviště, ale i tento svět.

Zanechal nám zde svá poselství a vlastní poznání, ať již ve svých divadelních a filmových rolích, či zmíněných pořadech.

A je jen na nás samotných, zda alespoň jednu jeho myšlenku …. Převezmeme.

Citace čerpány zde:   a   zde: