Když je kde brát, je to dobrý.

Horší je, když chceme brát a nemáme kde a co. Třeba obyčejné ohlédnutí za pěknými chvílemi, které jsme v nedávné době prožili.  

Třeba ten pravidelně se opakující listopadový nečas. A tak je vhodnou příležitostí pro malé ohlédnutí se ke dnům, kdy slunce vycházelo se svou pravidelností, kolem nás ve všech těch paletách nádherných barev.
A tak jsem nahlédl do svého fotoarchivu a vybíral obrázky z těch všech cest a procházek, včetně připomenutí si legrace a příjemně strávených chvil v náručí matky přírody. To mé dnešní připomenutí je navíc spojeno s netradičním škobrtáním v prostředí, které mám tak rád. Prostředí, které člověk navštíví nespočítaně ve svém životě a přesto, je tam vždy něco nového k objevení a zachycení.
Stačí málo,
třeba jen změnit úhel pohledu….
stejně jako v samotném životě.
A při tom tehdejším škobrtání jsme měli opět štěstí, bylo vylidněno a prázdno a houfy turistů jsme potkávali, až když jsme se vraceli zpět.
 

„Život je cesta kterou kráčíme, když jej žijeme. Vzdáme-li se cesty, ztratíme sebe, protože cesta je to co nás dělá jedinečným.“
– Neznámý autor

Do dnes mě vždy pobaví vzpomínka, jak tam na mě řada lidí nevěřícně hleděla a kroutila hlavou, když mě spatřili škobrtat v holínkách, zatím co oni byli tak nastrojení a důležití. A není ani podstatné, že prostě chvátali, bez zastavení a rozhlédnutí se.
No, kdo ví, jaké pak zážitky z výletu ostatním sdělují.
 

„Lidé téměř vždy kráčí po cestách prošlapaných jinými a napodobují ve svých skutcích cizí vzory. Ale nemohou se těchto cest držet ve všem a nemohou ani dostihnout proslulosti těch, jejichž činy napodobují.“
– Niccolo Machiavelli

A mě to bylo tak nějak jedno, vždyť to byl jen a jen můj den, byl jsem tam s člověkem, který je pro mě ze všech nejdůležitější. A tak jsem si v těch holínkách hrdě kráčel dál a dál, se vstupy do vodní říše, bezprostředního slyšení té nádherné vodní symfonie.
 

„Odvěký zákon tvůrčího génia je: kráčet po cestách, po kterých dosud nikdo před ním nešel, pohybuje se vpřed bez průvodce, bez naučených schopností, bez pravidel; často na své cestě bloudí, ale všechno, co vzniklo z pouhého rozumu a pečlivosti, zanechává daleko za sebou.“
– Voltaire

A já Vám nyní nabízím, pár snímků z míst, které jsou pro mě tak krásné. Po kliknutí na fotografii, se Vám zobrazí v plném rozlišení.

 Můj člun asi trpí závadou,
je častejc na dně nežli za vodou,
nejspíš přišel čas se postit a od snah se oprostit,
být zas platným člunem společnosti.
Nežít snadně podle cizích návodů,
den za dnem na pochodu k důchodu,
všechno hodit to za hlavu, přiznat si, že v tom plavu
a z přístavu zas vyplout na vodu.
Celej můj život plave na vodě,
mám vítr z lidí, co furt jen závoděj a záviděj
a tenhle vítr mý plachty pohání,
kam unáší mě, nemám zdání.