Když dorazí temný stín

a k tomu ještě se zpožděním. Člověku se pak pod nohama otřese zem a duši zahalí smutek. Jsou to okamžiky, kdy si člověk plně uvědomí tu smrtelnost všeho živého, co má rád a na čem mu skutečně záleží.

Každý to prožíváme jinak, každý z nás to má nějak nastaveno.

Přesto však, ten smutek zažijeme všichni.

Po 14 dnech jsem si všiml jedné sms zprávy, která mě prostě nějak utekla. Zpráva, ve které mě bylo se smutkem oznámeno, že paní, která si ode mne více jak před 15 lety brala štěně Pražského krysaříka, umřelo.

A mě v tom momentu dostihl pocit bezmocnosti, smutku a především totální absence jakýchkoliv slov útěchy. Vrátily se mi všechny ty smutný lednový pocity, kdy přišlo osudové rozhodování, loučení, pohřbívání a prázdnota. Přesto jsem zvedl telefon a dostával ze sebe útržkovitě věty, kterými chce člověk vyjádřit sounáležitost a účast se smutkem, ač drtí ho ten jeho vlastní. Vrátili se mě všechny vzpomínky, na tu noc rození, první nesmělé krůčky, první návštěvy veterináře, první mazlení, rozchody, když šla štěňátka za novými páničky.

Vím, že jsou lidé, kteří nechápavě zakroutí hlavou, pronesou cosi ve smyslu:vy toho naděláte, vždyť to byl jenom pes.
Ale to je jen jejich vidění světa, jen jejich pocit.
Ten můj je prostě jen jiný. Možná mnozí z těch, co takovou větu pronesou, jen nemají onu zkušenost, tedy zkušenost jakési domácí sounáležitosti.

Možná jen neměli tu možnost - prožít to.

Protože tohle vše, se prostě musí prožít.

To nelze naordinovat, přikázat nebo naučit.

Má to však ještě jeden rozměr, který si uvědomuji, když potkávám starší lidi, většinou vdovy či vdovce, které věrně na procházkách doprovází ten jejich mazlíček. Děti mohou mít daleko, děti nemají čas, protože mají vlastní rodiny, vlastní starosti….. vlastní honby za výdobytky dnešní doby…. a žene nás čas.

Abychom tyto lidi pochopili, abychom zavnímali to, jak to prožívají, to musíme prožít sami. Pak možná do poslední slzy pochopíme, co to pro ně znamená, když o svého čtyřnohého kamaráda (bez ohledu na to, zda jde o pejska nebo kočku nebo jiného tvora) přijdou.

Možná pak teprve pochopíme i to rozhodování zda si ve svém věku pořídit dalšího pejska, nebo díky přirozené odpovědnosti přijmout úděl osudu, odsouzení se ke chvílím, kdy opravdu bude člověk sám, sevřen chladem všech čtyř stěn,

nebude se komu svěřit,

sdílet radost…..

sdílet smutek…

Možná budeme mít štěstí a tyto pocity nepoznáme.

Kdo to však vlastně s určitostí ví…….   ?

Mlhavý závoj se poodkryl.....