stejně jako Tomio či jakýkoliv jiný populista. Jsou to tisíce okamžiků běžného života. Třeba prožití víkendu a chystání oběda. Tedy doba, která startuje klasickou otázkou: Co si uvaříme k obědu?
A ta zmínka o Tomiovi?
Ta vychází z jednoduchého poznání a dění: Tomio, ten ví vše nejlépe, Tomio komentuje vše a předstírá, jak bojuje za všechen lid. A mnozí ho mají za anděla, spásu a cestu, jak se vymanit ze všeho zlého.
Já ho holt za spásu nemám. Mám ho za někoho, kdo zvládl marketing populismu, obklopil se stádem poslouchajícího a ochranářského davu, který ho drží v politice. Stačí pár vystoupení v parlamentu,
v diskusích třeba u Soukupa a má jistotu, že má svou výplatu jistou. Nejlepším příkladem je prosazování zásad demokracie v celém stádu SPD.
Na sociálních sítích neexistuje jakýkoliv náznak kritiky fungování celého uskupení. Vizuálně se to tváří, že žádné chyby nejsou a všichni příznivci jsou spokojení. Bodejť by ne, jakmile se objeví kritika, je okamžitě vymazána a drzému pisateli udělen ban.
Lidem to nevadí, lidi jsou spokojení a prožívají stavy podivného orgasmu uspokojení.
Ale pryč od politiky a zpět k víkendu.
Ony to ty naše polovičky nemají vždy jednoduché. Postarat se o potravu rodiny není vůbec jednoduché, navíc, když je to umocněno o nevědění, co vlastně chci k obědu. Přesně taková situace a naštěstí po delší době nastala i u nás doma o tomto víkendu.
Otázka pí Columbové, co bych si dal k jídlu, má jasný racionální základ. V sobotu ráno jedeme na nákup. No a já prostě nevěděl. Mé nevědění se však začínalo řešit nápady, že když nevím, tak bude květák.
No, ne že bych to nejedl, alespoň jednou v roce. Ale tentokrát se mi vrátila vzpomínka, několik let stará, kdy jsem se vrátil z krásně prožitého víkendu ze sklípku. Po návratu z Moravy, řada kolegů šla na steak, zatím co já šel domů, neboť mě bylo jasné, že budu mít něco udělaného.
A bylo.
Květákový mozeček s bramborem. I po letech se přiznám, že mě běhá mráz po zádech.
A smažený květák ten byl před 14 dny. Tento nápad jsem zavrhl se slovy, že není normální dávat si květák v únoru, že to je proti přírodě a našemu životu v naší kotlině. A když se furt chceme přibližovat odkazu předků, tak jíst květák, bůh ví, odkud a jak dlouho převáženej považuji za zvěrstvo.
No co myslíš můj čtenáři? To nemohlo dopadnout dobře a už jsem myslel, že mám další ban, jako
u Tomia. Ban jsem nedostal, ale prej ať si o víkendu uvařím, co chci.
To je situace. No s ní by mě nepomohl ani stávající a ani budoucí prezident. Člověk si holt musí poradit sám. A taky si poradím. Však jsem také na onu výzvu reagoval slovy: když uvařit, tak uvařím, nemám s tím problém. Taková slepice na paprice s bramborem, se přímo v takovém okamžiku nabízí, odvětil jsem odhodlaně.
A to i s vědomím, že to tak jednoduché nebude. Už jen tím, že moje kroky v oblasti kulinářství, budou bedlivě sledovány, vyhodnocovány a především patřičně komentovány.
Nespletl jsem se.
Prkénko na nakrájení masa nebylo pochopitelně to správné, nůž na nakrájení nebyl opět správně zvolen, zcela určitě potřebuji poradit, zakončeno nepodloženým tvrzením to zase bude sporák znečištěný… no padalo to kolem mě jak střely. Po letech vyškolen, nehnul jsem brvou a s plným elánem věnoval jsem se přípravě toho božského pokrmu. A musím říci, že se mi to povedlo. Nejen hustotou, barvou a vůní, ale především chutí. A při každém soustu rozléval se mi po těle úžasný pocit spokojenosti nad dobře vykonaným dílem. Okamžiky, které mi nikdy a nikdo nedá z politiky, či řvoucího stáda stoupenců čehokoliv. A takových okamžiků lze najít v životě spousty. Stačí jen překlopit myšlení a vidět kolem sebe i to dobré.
A dneska se těším na večeři, vždyť mě tam zůstala ještě trošička omáčky.
A tobě můj čtenáři přeji vedle zdraví i stejné prožitky nad krásami světa. A kdyby snad bylo těžko, zkus najít krásu i v nějakém pokrmu chutném.
„Přijměte odpovědnost za Váš život. Vězte, že jste to Vy, kdo Vás dostane tam, kam chcete, nikdo jiný to neudělá.“
Les Brown
