Kam vlastně čučíme?

Čučet, slušně řečeno koukat. Jedním ze smyslů, kterým vnímáme vše kolem nás. Smysl, kterým občerstvujeme naši duši. A přitom tento smyslový vjem neskutečně podceňujeme.

Všechny moderní lékařské výzkumy a přehmaty se točí kolem zdravé výživy, stanovují dobré a špatné potraviny, složky, které (ne)potřebujeme. Kolem nás se to hemží reklamami na všechny doplňky stravy, které nás učiní šťastnými.
Ale výzkumy a dobré rady pro správné čučení, alias koukání?????

Ty prostě chybí.

Nejspíše jsou nežádoucí.

Lidské oko, říká se, že je to vstupní brána do duše……. Brána, přes kterou se do nás dostane cokoliv, co ovlivňuje naše vlastní nitro. Přitom neskutečně bezbranná a ničím nechráněná brána, tak strašlivě zranitelná.
Třeba chuť - přes všechny ty chuťové pohárky poznáme co je sladké, co je a není kyselé, zkažené, studené či horké……

Ale okem hltáme vše, na co se podíváme. A dobro ne vždy rozpoznáváme. A když tak vtiskávám všechny ta dnešní písmenka, napadá mě otázka: „Kam a jak čučíš, člověče“.

„Umění je jako slunce, které se taky nikomu nevtírá. Když zatáhne záclony a zavřete okenice, tak vám slunce do bytu neleze, jenomže je to vaše chyba, pane, že chcete žít potmě.“
Jan Werich

Každodenně škobrtáme všemi cestami a cestičkami a stále očima cosi sledujeme. Když nikam nekráčíme, sledujeme vše kolem sebe, hledíme na své přátele a nepřátele, na naše nejbližší, koukáme do knížek či na televizi.  A vše co vidíme, se nám usazuje na duši, něco jen na malinkou a zanedbatelnou chvilku, něco i na věky. A když se něco usazuje na duši, ovlivňuje to naše životy, vytváří naše úhly pohledů….

Nebo,  že bych se jen mýlil?

Třeba, když někam kráčíme.
Kam se vlastně většinou díváme?
Jen a jen před sebe,
občas i pod sebe,
tu a tam doprava či doleva,
málo kdy nad sebe.
Možná se spokojíme s málem,
pohledy k nebeským výškám nás neberou,
míváme z nich závratě.
A tak se spokojíme s výdobytky naší doby,
se všemi těmi zprávami a pokleslými televizními pořady.
Své životní příběhy porovnáváme s nekonečnými televizními seriály…

„Kam a jak čučíš, člověče?“

Kdy ses naposledy zastavil a pohlédl tam někam k nebi, nebo do korun stromů?

Na to si, ale musíme umět odpovědět každý sám…

V korunách stromů

„Až bude pokácený poslední strom, až bude poslední řeka otrávená, až bude chycena poslední ryba, tehdy poznáme, že peníze se nedají jíst.“
Indiáni Kmene Cree