Jsme v té demokracii opravdu svobodní?

Já se obávám, že nikoliv. Ona ta svoboda je v podstatě pouhým snem a pošetilým přáním. Přáním, ze kterého se nám dostává v reálném životě jen malý ždibíček. Ona je vlastně svoboda i proti přírodě.

Už jen samotný pojem svobody je neskutečně kontrastní. Co je vlastně ta svoboda? Každý ji vidíme jinak a v něčem jiném. Ona ta svoboda má své hranice. V běžném životě svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Když o tom tak přemýšlím, nenapadá mě žádné společenství živých bytostí, kde by byla naprostá svoboda. V přírodě můžeme vidět vzájemně propletené souvislosti dané nepsanými zákonitostmi.
Stačí se rozhlédnout kolem sebe – třeba na včelí roje.
Ony ty zákonitosti musí respektovat, protože by jinak zahynuli.
Na rozdíl od jednotlivých druhů živočichů, byl člověk obdařen mozkem, umožňující mít rozum, naučit se dovednosti, mít schopnost se poučit a umět vést komunikaci. Dalo by se říci, že jsme na tom mnohem líp. No nevím, pohledem do dějinných událostí mám pocit, že jsme se z chyb a příčin příliš nepoučili.
Ale zpět k té svobodě. Pro určité skupiny lidí je svoboda vykládaná na principu, že svoboda je jen jejich. Jako příklad mohu uvést včerejší zkušenost s cyklistou – papouškem, který svou agresivní jízdou po chodníku ohrožoval chodce. Když jsem ho napomenul, poslal mě kamsi, protože je demokracie a svoboda, tak si může dělat to, co chce. Určitě to není ojedinělý případ, neboť vše co se týká silničního provozu, je na téma chápání svobody, znávání základů demokracie nádherným příkladem.

Svoboda je iluze.

I když připouštím, že se při čtení mých řádků najdou lidé, co si poklepou na čelo s dovětkem, že jsem se zbláznil, protože svoboda tady je, protože můžou jet tam, kam chtějí, koupit si, co chtějí, včetně banánů za brambory.
Ale stojím si za svým.
Svobodu omezuje nejen stát, prostřednictvím zákonů a represí (na druhou stranu si ani neumím představit, jak to udělat jinak), ale svobodu do určité míry omezuje každý z nás. Třeba už tím, že jsme. Ale třeba také tím, jací jsme, což bych na příkladu doložil schopností vést polemiku s někým, kdo má svůj názor rozdílný s tím naším. Když jsme totiž skálopevně přesvědčeni o tom, že ale náš názor je ten nejsprávnější, byť by se tak rádi vydáváme za kritiky minulého režimu, chováme se naprosto stejně, jako tehdejší fanatici a oddaní svazáci a udavači.
Velikost naší svobody je dána i všemi vlivy spojenými s pohlcovanými informacemi. Všechny ty reklamy propagující falešné drahokamy, informacemi z politiky ze zaručených a jistě i zcela objektivních informačních kanálů. Stačí každodenně sledovat sdělovací prostředky, které přesně ví, jak to vše je, kdo je dobrý a kdo špatný.
Nedávno jsem zaslechl větu, že naši svobodu omezují politici. Tak do určité míry, určitě ano. Vždyť oni zasedají ve vládě, parlamentu, zastupitelstvech měst a obcí. Ale v tomto může být lehce klidní, vždyť tam jsou ti, které jsme si sami (ne)zvolili, jako ty nejlepší z nás samotných.
Ale náš život a svobodu ovlivňují i mnohem silnější vládci. Všechny ty peněžní ústavy, úvěry, hypotéky a všelijaké platební karty. A přitom stačí tak málo, třeba při výpadku terminálu, když jsme zvyklí na bezhotovostní placení. A záměrně vynechávám zemědělství, když už dávno nejsme soběstačnou zemí.
 

Jsme opravdu svobodní?

Já se domnívám, že nikoliv. A to bez ohledu na to, i kdybych strávil dovolenou na Tahiti.
I přes svou dnešní kritiku uznávám, že se máme dobře. Žijeme v míru, obchody jsou plné zboží, byť by i zvláštní kvality.
Neprožíváme krizové situace. Fungují WIFI, facebooky, kavárny a restaurace, na zahradách místo zeleniny krásně rostou okrasné dřeviny. Co chceme, seženeme, i kompostovanou hlínu, aniž bychom se významně nadřeli.

Zatím….

A nedejme se mýlit, naši politici se vůbec nezajímají o Islám, ale o petrolej a prodej obnošených zbraní. My jim to nemůžeme vytknout, neboť je sice máme za krátkozraké hlupáky, ale nesmíme to přiznat, protože jsme je zvolili. Navíc cítíme, že to jsou ti nejhodnější z nás, protože na slovo poslouchají jiné, kteří jim, sami bez tváře, odněkud nařizují. Tušíme, že odněkud, kde se hraje ruleta s fiktivními penězi, které ovšem někdy musí být podloženy naší prací, popřípadě životy.Usilujeme o mír na Ukrajině, ale sami jsme připustili, aby byl ohrožen, a spěcháme se přiživit, protože nepřiznáme, že nejde ani o Ukrajince, ani o Rusy, ale opět o peníze a rovnováhy bank, které se rozkymácely jako lodě, když se zvednou vlny. Říkáme: musíme být silní, abychom uhájili mír, ale k čemu nám budou zbraně, když nemáme muže, kteří by je zvedli. Proč by to dělali, když nemají ideál? Ideál, za který by někdo byl ochoten zemřít. Jsme věru ubozí a směšní. Vzali jsme své oblasti vazebnost kultury a naše katedrály se hroutí a společenství lidí se mění v hromadu rozhádaných sobců.I kdybych přinesl přímo z fronty usmrcené dítě, ozve se jen lživý nářek představitelů elit, a to takový, jaký si bude přát ke všemu lhostejný dav, který je má znovu postavit do čela. Nikdo se nezvedne, aby se šel pokusit zachránit sourozence či matku toho dítěte.prof. Petr Piťha, čerpáno zde: