Ve většině případů bývám imunní proti všemu davovému šílenství. Ale někdy se to prostě zvrtne. Třeba jako včera, aneb já a Měsíc.
Člověk je atakovanej všemi těmi senzačními zprávami o pomalu historickém okamžiku, kdy se po desítce let vobjeví nějakej zvláštní velikej Měsíc, což mnohá média a portály přehnaně vydávají pomalu za zázračné úkazy. Kolem mě se to hemží všelijakejma podivnejma záběrama, dokumentující onu zázračnou kouli, která se v budoucnu objeví v době, když už budu důchodce, a pokud vůbec budu v tý době kroužit po této planetě a ne na jiné, budu mít nejspíš jiné starosti, než fotit Měsíc.
A tak jsem si kráčel z práce s rozhodnutím, že mi je zázračně velikej Měsíc stejně volnej, jako kdejaké prapodivné chystané demonstrace či shromáždění, neboť jsem přesvědčený o tom, že v obdobných případech je mezi námi dost podivínů na to, abych ještě já rozšiřoval jejich řady.
Tak jsem si dokráčel dom, uvařil jsem si dobré thé, doplněné výživnými a zahřívacími složkami a přísadami a užíval jsem si první minuty podvečerního odpočinku.
Po chvilce slyším klíč v zámku. To se mi domů se vrátila moje milovaná paní Colombová, která při chystání večeře mě z jistého relaxačního klidu vytrhla otázkou: Ty dneska nepůjdeš nafotit ten Měsíc? “
Já, copak jsem náká společenská ovce?, odvětil jsem s patřičným důrazem, zabarveným do jednoznačného a neměnného rozhodnutí.
Při společné večeři mě byl vyjádřen jistý podiv nad tím, že si já nechám takovou historickou událost ujít, že by to stálo za to……
S jistou nelibostí jsem zjistil, že se podařilo do mé hlavy nenápadně dostat prapodivného červíčka, který bezohledně a zákeřně začal vrtat v mých závitech.
No, jo, jenže na to nemám výbavu, nemám takový dlouhý tele, navíc to je na stativ, který mi pořádně nedrží. No a hlavně, musel bych jet někam za město, abych se vyhnul světlům města, dodal jsem v rámci dialogu.
A nastalé ticho po chvíli přerušilo další červí zavrtání se zvukem vyjadřující věty ve smyslu, že přeci o nic nejde, že smazat to můžu vždycky, kdo nic nedělá, nic taky nezkazí a že by bylo dobrý jet tam a tam, že tam je krásný výhled na okolí.
A ten pomyslnej mizernej červ, co mění mé mozkové závity do podoby ementálu, vrtá a vrtá ze všech sil.
A pojdeš teda se mnou?, dodal jsem už jasně zlomený.
Jít pro auto, smířit se s chladem a vyrazit.
Prodrat se ve městě provozem, bezpečně projet nešťastně řešenou uzavírkou, protože nevím, co to je letos za módu vše všude frézovat a pokládat nový povrch na zimu.
No nejspíše zbyly jen prachy, který je potřeba včas utratit.
A je úplně jedno, že mrzne, ale kdo ví, třeba na to maj nový technologie.
Když jsme dorazili na ono mystické místečko, vyndal jsem všechno mé foťácké nářadíčko. Když kolem nás projížděli auta, nejspíše si jejich posádky klepaly na čela, co to tam dělají ti magoři. Nakonec mi tuto úvahu potvrdilo jejich zpomalování, protože na mě musel bejt nejspíše komediální pohled.
Ale nenechal jsem se odradit
A tak jsem to zkoušel a zkoušel a zkoušel,
mrznul jsem a mrznul….
Když jsme se vrátili, podíval jsem se na výsledky mého snažení.
No, co Vám mám povídat, přátelé.....
A tak jsem tak přemejšlel, co s tím mám dělat. Jestli to vůbec, celý prostě nevymazat.
No, na druhou stranu, když vidím, jak řada lidí vystavuje svý povedený záběry, proč já bych naopak, neukázal to, jak se to nemá dělat.
Alespoň v tomto nepudu s davem, pudu jen za sebe, protože to taky není špatný.
Vždyť nakonec, jsem já ten vítěz, co zvednul pozadí a zkusil to zabrat také.
On totiž člověk zjistí, že to vůbec není jednoduchý a že ty lidi, co to maj pěkný, se to prostě museli učit fotit.
Vždyť ono to mrznutí má svoji myšlenku taky, třeba v tom, že když chce člověk kritizovat druhý, měl by jít nejdřív, zkusit to taky.
