vzpomínat? Prostě se vracet do minulosti. Taková obyčejná otázka. Pro řadu lidí třeba nepodstatná. Já jsem však přesvědčený o tom, že vše souvisí se vším.
A naše každodenně nastavovaná optika a úhly pohledů, jsou nastavované naší minulostí a dosavadním životem.
Všechno to vnímání kolem nás, ale i naše chování a posuzování, dané životem, připomíná dílo hrnčíře, který do hroudy hlíny, zdánlivě neživé hmoty, vtiskává tvar a život. Neviditelné ruce našeho vlastního prožívaného osudu, přetvořily malé a bezprostřední děti, v jedince, kterými jsme my sami.
Naše dětství, dospívání, poměry v rodině, všechny školy a kolektivy, první lásky a nelásky.
To vše, se navždy vypálilo do našeho života, ale i našeho zdraví, vědomí i podvědomí.
A taky tím vším, nám nasadilo všelijaké masky.
Je, či není dobrý….. vzpomínat?
Jednoduchá otázka, přinášející složitou odpověď. Už jen proto, že se na ni, stejně jako na všechny jiné, díváme optikou a úhlem pohledu, nastaveným našim životem. Nemá cenu dívat se do minulosti, říkají někteří, důležité je prožívat přítomnost a hledět do budoucnosti.
A mají do jisté míry pravdu.
Jenže, v životě lidském, není nic jen tak jednoduché.
Je důležité mít vzpomínky, protože bez vzpomínek musí být člověk hodně velký necita, aby mohl vůbec přežít. A taky musí mít štěstí a ta štěstíčka můžou být zdánlivě malá, že ráno vstanu, že mě nezasáhne zbloudilá kulka nebo mi při cestě na hlavu nespadne římsa, řekl v jednom pořadu skladatel Petr Hapka.
Jedním z oněch štěstíček, je třeba se narodit i do harmonické rodiny, plné lásky, zájmu a poklidnosti. Takovej malej človíček přijde na tento svět a hned neumí ani chodit, ani mluvit. Přesto, už od počátku zcela určitě vnímá a to vnímání se přetavuje do jeho vědomí, aniž si to vůbec uvědomuje.
A mnohdy si to neuvědomujeme i my sami.
A jeho vědomí a probouzející se podvědomí vstřebává všechno to hezký kolem něj. Vstřebává, ale i to, co je špatné a co je zlé.
A tohle to všechno vstřebávání, ho provází po celé dětství, dospívání a celý jeho život. Stavební kameny postupně vznikající osobnosti, vytvářející plejádu rozmanitých povah, uznávající ty, či ony hodnoty. Někdy však poznamenán ranami či stigmaty, díky záludnosti, či sobectví, poznané od těch nejbližších.
A na takovou minulost a vzpomínky, je lepší snažit se nemyslet,
nechat je někde tam…….
daleko v mysli uvězněné.
Jenže,
je to tak jednoduché?
Je úspěch zaručen,
a klíč od Pandořiny skřínky je navždy ztracen?
Nevím,
jsou okamžiky, které přijdou po mnoha letech,
najednou nečekány a nezvány.
Přesto se, jak z mlžného oparu,
prapodivná postava objeví,
paní Vzpomínka.
A teď babo raď,
když každý je jiný,
a mnoho věcí, se dá pochopit,
jen když se na vlastní kůži,
všechny ty okamžiky prožijí.
Jako když k půlnoci na dveře zaklepe nezvaný host,
stejně tak na tebe za rohem čeká tvoje minulost.
Šaty má tytéž, vlasy má tytéž a boty kožené.
Pomalu kulhavě za tebou pajdá, až tě dožene
a řekne:
Tak mě tu máš,
tak si mě zvaž,
pozvi mě dál,
jestli mě znáš.
Jsem tvoje minulost.
Jaromír Nohavica
