Jak ten dnešní den hezky začal.

Když člověk absolvuje každý den tutéž cestu do práce a z práce, stává se vše kolem tak nějak monotónní. Už jsem si zvykl i na to, že mnohé nevychovance nelze předělat a snad jen znovuzavedením práva útrpného spojeného s veřejným bičováním a pranýřováním by skýtalo jistou možnost nápravy.

Kombinace stezky pro chodce a pro cyklisty je pro mnohé něčím připomínající rubikovu kostku. Kostku, na které poskládat správné barvy je naprosto nadlidským výkonem. Kam a kdo vlastně patří a který prostor je čí. Některé mladé, unavené a unuděné „ čerstvé „ maminky už skoro nekomentuji, neboť jsem pochopil, že ve stínu všech starostí spojených nejspíše s praním plínek a obhospodařováním všeho kolem rodinného krbu, horko těžko stíhají chytit volné místo v kavárně, aby tam mohli u kafíčka s kolegyní poklábosit o všech těch každodenních problémech žití a starostech mladých matek. Vždyť už jen přesun ve stylu „vozové hradby„ vytvořené minimálně ze dvou tlačených kočárků je značným a obdivuhodným fyzickým výkonem. No a k tomu ještě to znechucení, když proti oněm „svatým bohyním“ si dovolí „nějaký hlupák“ jít, místo toho, aby opustil chodník a šel třeba blátem nebo po trávě.
Zrovna nedávno jsem na jednu podobnou „bohyni“ narazil v jedné restauraci. Božsky obsadila stůl a svého potomka božsky usadila vedle sebe. A já hlupák jsem si dovolil ještě s kolegou usednout k vedlejšímu stolu. No může se pak takové bohyni někdo divit, když nás z onoho místa vykázala s pádným důvodem, že bychom naší mluvou potomka probudili? Vždyť to je přeci logické, že dítě v poledne spí, a nic na tom nezmění ani doba oběda ve veřejném zařízení.

Nebo dny, kdy člověk narazí na seniora na mostě, označeného prapodivnou dopravní značkou se šipkami v různém barevném provedení. Jedete ze strany, na které Vás bílá šipka provází a když už jste víc jak za polovinou mostu,  přihrne se najednou se svým vozem sice vetchý, ale sebevědomý  důchodce.
To pak vznikne situace prekérní, obzvláště, když z něj přímo srší, že ho vysoká inteligence již od útlého  věku provází.
A já hulvát nemám úctu ke stáří, když mu jako mladší přednost nedám, bez ohledu na to, co dopravní značka na jeho straně znamená.
No jo, ono se řekne to werichovské :
"Pánové, s blbejma nikdy nediskutuje. Jednak je to ztráta času a jednak jim tím prokazujete laskavost, že je vůbec berete na vědomí."   .... jenže co dělat, když s tím jedincem stojíte na tom mostě.
Bohužel, dnešek není jen o potkávání se s "bohyněmi" a všemi těmi "vetchými staříky". Vždyť když se rozhlédnu a nebo čtu všechna ta všemožná hlásání, články, blogy a diskuse, bývá tu smrduto převelice. Čpí to tu lží, klamem, přetvářkou a nízkým sebevědomím.

Novodobí bojovníci za svobodu a demokracii, bez studu haní své oponenty. Nejspíše sami v zajetí vlastních submisivních sklonů v roli démona jménem fanatismus. Znám osobně i jedince, co touto formou napravují šlehance vlastního svědomí, ze svého dřívějšího chování.
U mnohých mi snad jen v jejich boji za demokracii, schází mávátko do prvomájového průvodu. Pro mnoho ovcí je fanatismus jakéhokoliv směru uklidněním a životním posláním.
„ Fanatismus je určitý nedostatek statečnosti. On je to strach přijímat svět v jeho složitosti. Fanatismus je cesta k zjednodušení života. Je to útěk před odpovědností, kterou člověk přijímá tím, že se pořád rozhoduje.“ J. Werich

Ale dnešek je přeci jen jiný, tak nějak jarně pozitivní………

Jdu k přechodu pro chodce, blíží se autobus MHD, říkám si pustím ho, je jednak blízko a veze více lidí, ale kdepak i na slušného šoféra lze v našem městě narazit. Pěkně zastaví a pokyne mi, přecházím tedy a zdvořile poděkuji. A nevím čím to je, ale hned se mi veseleji jde.
Ani doba oběda mě nezklamala, žádný střet s kometou, tedy pardon hvězdou dnes mě nečekal.

Cesta domů pozitivní rovněž byla, možná tím, že na mě nikde žádná bohyně nečekala. Vždyť vlastně potkal jsem, jen jednu maminku s kočárkem, no a na tom úzkým chodníku vzájemnou slušností a ohleduplností vešli jsme se v pohodě.
 

Přátelé, jak tady by se to žilo, kdyby hlupáků nebylo.  

Karel Kryl