A jsme rád, že jsem se vrátil domů, v podstatě bez škrábanců, střelných či bodných poranění. A dokonce i s čistými oděvními svršky (zejména těmi spodními), přestože v některých momentech to bylo děsivé.
Uplynulý víkend vyplněný krásným počasím přímo vybízelo k podniknutí nějakého výletu. Když jsem plánoval kam se jet podívat, vyhledával jsem hlavně něco, kde jsem ještě nebyl. A když něco hledám, tak tam mám i cíl. Tedy, abych se ocitl někde, kde mě něco osloví, nebo přinese nějaké to ponaučení. A tak jsem hledal, a hledal. Nicméně, nakonec u mě zvítězilo lákadlo jedné pozvánky. Jednalo se totiž o jakési XXVIII. C. K. manévry v Hořiněvsi. To číslo označující pořadí konání těchto manévrů, ve mně vyvolalo výčitku. Nemám to tam tak daleko, ale v životě jsem tam nebyl. A přitom by taková akce mohla být pro mě velmi zajímavá.
A taky byla.
Ono to tak už je. Víme sice, co je kde v jiných zemích, ale to co máme 50 km od baráku, netušíme. Já vím, můj čtenáři, jsou případy, kdy je to tak i lepší, ale osobně věřím, že ve většině případů přicházíme o něco zajímavého, včetně poznání naší vlastní historie.
A tak, když si člověk takový nedostatek uvědomí, musí tam vyrazit za poznáním.
Po zaparkování jsem se prošel cestičkou mezi domy s pocitem, že se doufám neztratím. Naštěstí, na rozcestích byly umístěny informační tabulky jasně směřující návštěvníka k cíli jeho cesty. A tak jsem nakonec i já dorazil do prostoru TJ Sokol Hořiněves. Už z dálky jsem tam zahlédl jakési hemžení. Čím více jsem přicházel blíž a blíž, uviděl jsem řadu lidí v dobových uniformách. Mezi nimi byli i členové Kadetní setniny jičínského pěšího pluku č. 74, kterým vůbec fandím, protože dneska většinu mladých vidím jen s mobily a tablety, oddaných síti WIFI.
Dle umístěné tabule označující zabraný prostor jsem pochopil, že se jedná o vojenské ležení Historického C. K. Řadového pěšího pluku č. 18 Hradec Králové. Podle programu (v jejich hantýrce bych si dovolil tvrdit po vojensku: v denním řádu, či plánu výcviku) probíhal slavnostní nástup jednotky, po kterém následovalo pochodové cvičení, zakončené pietním aktem u Hoříněvských památných lip. Mezi zajímavé body programu zařazuji i provedení společného focení nastoupené jednotky před rodným domem Václava Hanky (už ve škole bylo jeho jméno zmiňováno - český spisovatel, básník, vysokoškolský pedagog, ale pravděpodobně také falzifikátor). Mohl jsem si tak vyzkoušet focení velké skupiny lidí.
A ani nevím proč, ale já prostě za touto jednotkou všude chodil. I se snahou vyzvědět tajuplnosti historického vojenského řemesla. Když jsem je doprovázel, neodolal jsem a pořídil i nějaké ty špiónské fotografie z jejich ležení či pohybu.
Stejně tak, nemohl jsem odolat vrozené zvědavosti.
Tedy vyzvědět, jak u nich probíhá činnost v rámci polední pauzy.
Třeba, co budou jíst za pochutiny, připravené v polních podmínkách, či jak po vyčerpávajícím výcviku tráví odpočinek.
Přiznám se, že jsem toho moc nevyzvěděl, neb jsem byl asi odhalen a především uplacen gulášem. Mimo jiné, velmi chutným, který jsem musel zapít pivečkem nealkoholickým.
Vzhledem k tomu, že jsem seděl v dobré společnosti, navíc jsem se tam pěkně zakecal. Takže místo odhalování tajných plánů k odpolední činnosti rakouských vojsk a odhalení skutečné přítomnosti jednoho přítomného a zatoulaného prušáka, jsem vhodnou dobu špionskou prostě prokecal. Ale ani toho nějak nelituji, protože mě bylo dobře, břich jsem měl plný, takže vše krásně romantický.
Jenže život vojenskej, to není o klídku. Klidnou a odpočinkovou atmosféru, jako když šavle rozetne vzduch, ozval se hlasitý povel a poplach celýmu regimentu. V zákulisí jsem totiž zaslechl něco o tom, že se k obci blíží pruští vojáci. To je totiž znamením, že se musí bez milosti cizí jednotky z obce vytlačit. Jinak to bude mít nedozírné historické následky.
A tu celej regiment i ti mladí kadeti, vydali se všichni vstříc nepříteli. A já v ten moment, propadl šanci, stát se reportérem válečné zóny.
A bylo to hustý.
Nejdříve poněkud nenápadný klid… když tu se někde ze skrytu a ze zálohy vyloupla pruská vojska a v ten moment, začala válečná vřava. Ze všech stran rány z pušek a hřmění děl, přerušovaná válečným rykem. Od souboje šavlemi, odlétávaly blesky. A kolem mě zranění a mrtví, bohužel, především na tý straně rakouský.
A jako když se vše barví do symbolu smrti, vznášel se všude dým… a chvílemi bylo i ticho.
A když bylo vše dobojováno, zazněl potlesk od přihlížejících diváků. Ranění a mrtví vstali, rakouské i pruské jednotky divákům hold vzdaly.
Byla to přeci jen ukázka.
Ale také připomínka událostí spojených s tragickým rokem 1866. Tedy dobou, kterou dnes připomínají kříže a pomníky, pod nimiž jsou uloženy ostatky 100, 200 či 400 vojáků, bez ohledu na strany.
A i jim a oprávněně, byla již tradičně vzdána pocta a úcta.
Protože tak by to mělo být……
Během této akce jsem pořídil, řadu zajímavých záběrů, ale o tom až příště.
