Ano, myslím to vážně. Ještě do nedávné doby, patřil jsem mezi odpůrce „výletů“ spojenými s funkcí tlačného stroje jakéhosi vozíku, nebo nosiče podivného košíku. Já když si na všechna ta negativa vzpomenu…..
Vše začínalo samotným příjezdem na parkoviště. Postupně plnící se parkoviště, jako by nějakou tajemnou formulí, lákalo další nakupující. Včetně nás. A takové obecné pravidlo „pravé ruky“ je buď pro některé řidiče naprostou novinkou, nebo jsou obětí nákupní horečky, že si to ani neuvědomují. Další šok nastával v okamžiku, kdy jsou vozíky plné různých zbytků od posledních nákupů, nejspíše dvounohých prasátek, co je nejspíše za odměnu vypustili z jejich ohrádek. A to byl vždy jen začátek. Pokračování stresových situací nastal v okamžiku zjištění, že ti prohnaní obchodníci neustále přestěhovávají regály, nejspíše s falešnou představou, že nám zákazníkům bystří paměť a nákupy mění na styl „nákup hrou, aneb kdo si hraje, nezlobí“.
Matně vzpomínám i na různá setkání s již zmíněnými dvounohými prasátky (měl jsem většinou štěstí na seniory) co svýma rukama, bez jakékoliv ochrany, zkouší měkkost pečiva.
A nakonec všeho - pak ty fronty u pokladny…….
Ale s tím je pro mě už definitivní konec a to jen díky prozření pí Columbové.
Již delší dobu jsme pozorovali různě pohybující se bytosti, co v takovým zvláštním udělátku, vozej takový podivný přístroj. Furt někam míří, zaměřují a cvakají. Díky tomuto vědeckému pozorování jsme pak měli možnost k vedení odborné konverzace.
Tak jsem se na to dívala, pravila jednoho dne pí Columbová. A copak jsi zjistila? Zapojil jsem se do počaté konverzace. To je přenosný skener, kterým si sám naskenuješ všechen nákup, ukazuje ti to, kolik už máš útratu…. Ujala se Columbová funkce vědce, vysvětlující mi své zjištěné informace. No, počkej, ale jednomu nerozumím, pravil jsem poněkud zmateně. Přeci není nic jen tak, určitě tam jsou nějaké podmínky.
V takových to okamžicích svým způsobem lituji Columbovou a obdivuji trpělivost. Ne že bych byl nějak méně chápající, ale ke všemu mám vždy nějakou nedůvěru.
No musíš se zaregistrovat, a když to uděláš, dostaneš kartu, pak tu kartu přiložíš, ze stojanu vyndáš skener a můžeš nakupovat, dodala informace.
Jo tak, registrace, jen aby ti vykutálení obchodníci věděli, co kupuju a jak často, to ať si celý ty skenere, strčí tam, kam chtějí, pronesl jsem poněkud rozezleně s pocitem, že věc je uzavřena.
Jenže nebyla, jako obvykle, vše se proti mně otočí a z mého předsevzetí nezůstane kámen na kameni.
Stačilo málo, další nákup, fronty u pokladny, špatné vyspání a mnou pronesená věta: já když to vidím, tak snad půjdu do toho skeneru.
Několik dní po té, opět cesta do nepřátelského prostředí obchoďáku – vyzvednout vozík…. a najednou koukám, Columbová si to kráčí ke stojanu, s těmi skenery. Miláčku, ty ses zaregistrovala?, pravil jsem kupodivu potěšeně, nejspíše s vidinou, že ta hračka, bude nakonec mým přítelem.
A taky se tak stalo.
Nakupování teď snáším naprosto perfektně. Nejen že mi nevadí přestěhované zboží, ale navíc se alespoň na chvíli stanu hrdinou ze seriálu „Star Trek“, bojujícího s příšerami pomocí phaseru.
Zaměřit čárový kód, zmačknout tlačítko… a radovat se z úspěšného zásahu.
Ačkoliv, v reálném životě není nic jen špatné, nebo krásné. Všude je chleba o dvou kůrkách. Třeba jako posledně.
To jsme šli kupovat pečivo. A já si tak cvaknul ten kód, zatímco Columbová vkládala pečlivě pečivo do pytlíku. Pak vyndala papírek a oskenovala položky nákupu ….a utrousila větu: musíme pro šlehačku. A já tam zas objevil, vetřelce nechtěné, které lze zničit, jen a jen phaserem.
Boj s vetřelcem, zdá se být krutý, mačkám tlačítko, co spustí laser omračující.
A ono ….
nic.
Přišla chvíle naprosté nejistoty a mě přepadl pocit prohry. A tak hlásím Columbový: je to nějaký divný, toho vetřelce jsem nezastřelil. Columbová, jak má v poslední době ve zvyku, zvedne oči v sloup a už se ke mně žene.
Podívá se na můj milovaný phaser, pak na mě a už konstatuje: ty jsi tam ťulo nezadal ty housky, copak nevidíš, že to čeká na zadání množství?, pravila s pohledem, který jasně určuje, že jsem v něčem ještě řádně nevyškolen.
Promiň no, já jsem si nevšiml a nemám brejle, pravil jsem ztišeně. Musíš na to dávat pozor, protože jinak si to příště, budu cvakat sama, dodala s úšklebkem.
A já si od toho dne, dávám pozor na vše.
Nerad bych se totiž, vrátil do role prostého tlačiče vozíku, či nosiče košíků.
Nejhorší na tom je, že nákup bojkotovati nelze.
Jíst se musí a tak se suroviny nakoupit musí.
A to jen proto, aby pak v kuchyňce, vznikaly všechny ty úžasné dobroty, co umí jen naše maminky a především má drahá pí Columbovová.
„Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“
Jan Werich
