Horor na horách, aneb jak jsem se málem ztratil.

Prostě jsem se ztratil a plně si zatím stojím. Vím, že to není úplně „IN“, protože dneska frčí dělat ze sebe odborníka ve všem a na vše. Já si ale spíše lebedím ve všech svých nedokonalostech a nedostatcích.

Být dokonalý, to by nebylo nic ke sebezlepšování.

Ve svém posledním článku (naleznete ho zde), jsem popisoval, jak jsme se s pí. Columbovou, vydali na cesty vedoucí ke splnění snu. Snu o putování do jedné divočiny, která se ukrývá v hlubokých hvozdech krkonošské krajiny.
Ve své rodině se snažím (asi i marně) o jakousi vedoucí pozici. Což se projevuje u plánování různých akcí - jejich zabezpečení a provedení.
Třeba u takových výletů….
máme jednoznačně rozdělené role.
Společně domluvený cíl výletu, mě pak předurčuje do role jakého si vůdce, tedy zvolit trasu, mít připravené vozidlo, určit dobu výjezdu. Mimo to připravit si všechny ty instrumenty, které jsou potřeba k zachycení atmosféry a míst, které člověk navštíví. Nezbytné je rovněž nastudování příslušných informací, vážících se k danému cíli.
A tak, zatímco pí. Columbová vymýšlí, jaké že to proviantní zabezpečení zajistí, já studuji články a mapy.
Zrovna se dočítám, že to místo je poněkud zrádné. Prej je dobrý mít mapu a kompas, protože se tam člověk lehce ztratí.

Mapu? Kompas?

Proboha na co?

Vždyť mě i kamarád, co to tam dobře zná, říkal, jak je vše perfektně vyznačeno a člověk se nemůže ztratit. Kompas, tak ten ještě mám, ale mapu – tak to teda nemám, navíc, když má dneska člověk všechny ty chytré mobily s různými aplikacemi.
 

A tak, když jsme druhý den na túru vyrazili, okamžitě jsem se zorientoval. Ihned nalezl začátek cesty a zorientoval jsem se v barvě turistické stezky. Pí Columbová, vzhledem k pěknému mlžnému oparu a studenému větru zapnula zimní bundu až ke krku, nasadila vhodnou pokrývku hlavy a odevzdaně následovala mé kroky, směřující k vysněnému cíli. Já snad jen s obavou, aby se mlha neztratila, než dojdeme na samotný vrchol. A tak jsme kráčeli vzhůru po té stezce, vlevo či vpravo, nebylo nic vidět.
Po výšlapu na vrcholek kopce, vítr s mlhou tančil zajímavé kreace.

Poněkud nudnou cestu, krátil jsem si různými průpovídkami,zda mé drahé není moc velké teplo či zima, a co že budeme dělat, když zabloudíme.  Řadu rozcestí jsem vyřešil naprosto profesionálně, což jsem si v té chvíli myslel jen já, neboť se mě má drahá neustále ptala, zda jdeme skutečně správným směrem.
No, uznejte sami, taková otázka, ta se dotkne sebevědomí.
No, samozřejmě že jdeme, sem si to včera pořádně nastudoval, pravil jsem poněkud kysele, s dodatkem, že takovýhle výšlap je nic, když víš, jak se orientovat.
V půlce cesty, kdy Colombová pár kroky zaskočila na polské území, usoudil jsem, že je třeba odlehčit torně spořádáním řízku s chlebem a kyselou okurkou. A jak byl hned baťůžek Colombový lehčí, když jsme půl zásob spořádali.
Další cesta probíhala standardně, tedy až na místo jistého rozcestníku, který ukazoval do různých směrů. A nejen to, v hlavě mi utkvěla podivná informace o tom, že cíl naší cesty je blízko jedné chalupy, kde se dát jít na čaj či kafe. I do dřeva vypálená podivná mapka, jako by dosvědčovala, že má myšlenka je správná.
Jdeme směr ukazatel chalupa, prohlásil jsem rozhodně. A tak jsme šlapali dalších několik stovek metrů, a z dálky se z mlhy vynořovala silueta chalupy. Už budeme v cíli, a ty jsi mi nevěřila, pravil jsem vítězoslavně s pocitem zadostiučinění.
Když jsme došli k chalupě, pohlédli na další rozcestník a vyvěšenou mapu, sevřelo se mi hrdlo a začal jsem mít nepříjemný pocit.
Taková nějaká nejistota a bezmocnost. Vždyť jsi to studoval ne? Tak musíš vědět kudy dál…. Ozvalo se někde z dálky od neidentifikovatelné postavy.
No studoval, ale copak tady vidíš nějakej ukazatel, co by tam jednoznačně cestu určoval? Já teda ne. Ale pojďme dál, ta cesta vede za chalupu a tam to určitě bude, pravil jsem poněkud nejistě. A tak jsme šli a šli, no vlastně nešli, prostě jsme klesali, stromy označené žlutými značkami a cíl……
....nikde.

Vnitřní hlas mi našeptával, tady to teda fakt nebude.
Zastavil jsem se a vytáhl chytrý mobil….

...... pí. Columbová taky.
Nasadil jsem si brýle a byl jsem stejně úplně vedle. (Vlastně ještě dál, což nelze publikovat). A ke všem špatným pocitům se přidal ještě jeden, který se v celé nahotě potvrdil v okamžiku, kdy Columbová pronesla větu: Jdeme ty ťulo, úplně blbě.
Její další věta mě odrovnala úplně:  Musím si v hlavě porovnat myšlenky, pak chvíle ticho … Musíme se vrátit úplně za tu chalupu, k tomu rozcestníku a jít po červené… 

Stál jsem tam jako němý, naprosto opařený a jediné co jsem byl schopen udělat, bylo zapálit si cígo. V mé drahé polovičce se nejspíše probudil předek, který byl průzkumníkem. A jako správný průzkumník, jde Columbová v předstihu, prozkoumat cesty vedoucí k cíli.
A já se šoural směrem k chalupě a přemýšlel jsem o vzniklé chybě.
Vylezu ven, mlha přede mnou, mlha za mnou a Columbová nikde.
Tak a jsem úplně v …….
Procedil jsem mezi zuby.
Po několika minutách se z mlhy začala vynořovat podivná postava, připomínající anděla. Nebyl to anděl, byla to průzkumnice  Columbová, nadšená z úžasného objevu a radostně oznamující dobrou zprávu – skutečně musíme jít zpět k tomu rozcestníku, a tam to už je.
 A já si najednou uvědomil, že všechny ty útrapy a zbytečné plahočení se do kopce byly jen proto, abychom zjistili, že jsme před tím byli jen pár kroků od místa, kam vede ta správná cesta.
Cesta do náručí prazvláštního lesa.
Lesa tak tajemného, a chvílemi až hororového.
Lesa, zahaleného do závoje mlhy,
který jak cudná dívka,
nerad ukazoval své skvosty.

A já z toho všeho pochopil jedno.
Nemít Columbovou, tak to tam hledám ……
dosud.

A na samotný závěr, pár foteček reportážních. A budete se divit, všechny jsou klikací a tak se Vám zobrazí v lepším rozlišení.