Horor, co povstal z mlžného oparu.

K tomu, když si ještě pomyslím, že k tomu došlo vlastně díky mé vlastní iniciativě. Ach jo. Na druhou stranu, zase kdyby k tomu nedošlo, neuvědomil bych si, jaké existuje propojení mezi jízdou autem v mlze, úklidem a nákupem.

A za všechno může jen a jen pí. Columbová.

Začalo to nevinně. Ono všechno v životě lidském začíná nevinně. Ráno jsem vstal, udělal jsem si svou ranní kávu a rozhlédl se oknem ven. Město, zahalené do listopadového mlžného oparu, vysílalo předzvěst, že prostě krásně nebude. V tomto názoru jsem se jen utvrdil po té, co jsem šel vyvenčit naši pražskou krysařici, která vykonala své potřeby v rychlosti, přímo úměrné  rozdílu venkovní teploty a tepla pod peřinou.
Už od včerejšího dne jsem si byl vědom slibu, že na sobotní nákup pojedu také, protože je čas pořídit nějaké ty maličkosti pod vánoční stromeček.
A tak, dopít kávu, ustrojit se a vyrazit na cestu. Sotva jsme vyjeli,pí. Columbová  na chvilku, ale opravdu jen na chvilku zmlkla a zbystřila svoji pozornost na ovládací prvky, které chápe.  Tedy na rádio a především na dvou zónovou klimatizaci. Je pravda, že její zbystření bylo naprosto opodstatněné, neboť jsem s vozem, v poslední době jezdil jen já. Ty jsis zase hrál s tím nastavením klimatizace, procedila mezi zuby. Zase to není na automatu, rozvášnila se velice. Poučen po 10 letém soužití (škoda, že záruka je jen na dva roky) procedil jsem mezi zuby naučenou frázi – máš pravdu miláčku, jsem vinen.
Tentokrát jsem se však zmýlil, neboť to vyburcovalo pí.  Columbovou k jakési diskusi, kterou jsem utnul poněkud zvýšeným hlasem, že nemám čas diskutovat, když řídím a kolem mě jdou hlupáci jen s denním osvětlením.
Ona chvíle klidu byla narušena příjezdem k obchodnímu centru. K otevření chybělo pár minut, kterých jsem využil k zapálení cigára a vnímání klidu. Jenže té čekačky využila i Columbová, která přerušila mou psychologickou meditaci v rámci přípravy na pohyb v obchodním centru. Taky jsem ti chtěla říct, že by jsis měl probrat všechny ty papíry, co máš v té bedýnce u počítače, pravila rázně. Z úst jsem klidně vypustil obláček kouře a dodal tiše: Jak by tady bylo krásně, kdyby  ……….

Dveře obchodního centra se otevřely a přivítaly první zákazníky, mezi kterými jsme tentokráte byli i my. Columbová, pravidelně vybavena jakýmsi lejstrem, ve kterém si pravidelně sepisuje, co je potřeba prioritně, a co tak nespěchá, se automaticky rozběhla mezi regály. Já, posílen provedenou, ale rovněž narušenou meditací, plul jsem si mezi regály a tu a tam projevil svůj názor, co že jako chci, na co mám chuť a co rozhodně nechci. Už od rána jsem poslouchal,že dnes není nějak Columbová na vaření naladěná, čehož jsem okamžitě využil k odpovědi na otázku, co že bych si dal k dnešnímu či nedělnímu obědu.
Inspirací mě byla krásná hlávka zeleného zelí. Při tom pohledu se mi najednou spustily sliny. Jako ve snu, proběhly mě hlavou všechny ty erotické představy: nádherná nahá, do zlatova upečená husička, domácí houskový knedlíček … a zelíčko, sladkokyselé, tak jak ho dělá tchyně. Nejsem sobec, a tak jsem se velmi rád o své nádherné představy podělil.
Ty jsi se zbláznil, husu, knedlík a zelí….. dnes nemám svůj kulinářský den, pravila rozzlobeně. Pobaveně jsem to okomentoval s tím, že opravdu nejsem naivní, jen nechápu, proč se mě teda ptá, na co že chuť dneska mám, když bude stejně zase kuře….
navíc, když se dneska místo kulinářské inspirace, řeší hlavně bedýnka s papírama, umístěná na mém pracovním stole.
Má poslední odpověď, navíc spustila mnou tolik oblíbenou hru na ticho, umožňující mé dumání o nesmrtelnosti chrousta. Měl jsem chvíli klid i prohlížet si ostatní zákazníky. Zejména pohled na muže, zákeřně a zcela určitě donucené k účasti na nákupech, mě utvrdili v tom, že na tom nejsem úplně špatně. A se životním poznáním, že má chvíle, ještě přijde.

A taky že přišla.

Asi po 2 minutách mlčení, přišlo volání S.O.S ve znění:
Pájo, já potřebuju………..zbystřil jsem. Copak potřebuješ miláčku? S čím ti mohu pomoci? voptal  jsem se stylem gentlemana. Ale, lítám tady mezi regály a nemohu najít jednu surovinu, nevíš, kde by mohli mít sezamové semínko?
Ta prosba o pomoc, stala se výzvou. Já se sice v těch věcech moc nevyznám. Nakonec zkušenost při koupi melounu, který jsem tehdy  hledal  v ovoci, je klasickým příkladem mé nákupní bezradnosti.
Ale teď, vědom si své odpovědnosti, nemohu to jen tak vzdát. Miláčku, tak na to půjdeme logicky. To víš, to je jako s tou klimatizací, nebo s bedničkou s papíry.
Vše musí mít logiku.
Do čeho a kam se dává takové sezamové semínko…..a tak jsme logicky hledali a hledali, až jsme ho našli. To naše hledání, mě dalo další zkušenost: logiku v krámě všude nemají. Koho by napadlo, že to daj k zelenině, zatímco ze slunečnice to mají u mouky nebo máku.

A tak, mohu konstatovat, že ten horor, dopadl vlastně šťastně. Nejenom, že jsme sezamové semínko našli, ale k obědu, jsem měl   vepřovou kotletku, s oblohou a hranolkem, ale i dezertík....

A jaké z toho vyplývá ponaučení?

Buďme nakonec rádi, za ty naše polovičky, vždyť vony to s námi,  taky nemaj lehký.....