Sobotní noc vyplněná podivným snovým spaním, vyvolané neposednými kapkami deště bijícími do okenních tabulek. Vždy tomu tak nebylo. Ve snu zabloudil jsem do doby poletujících vloček, které zahalovaly vše do krásného bílého hávu.
A nejen to.
Tehdy nebylo žádoucí držet období adventu. Slavil a držel se pouze Štědrý den, doprovázený podivnou postavou Dědy Mráze. Ale já se těšíval na Ježíška a to mě provází celý život. Nejen proto, že dostanu nějaký ten dárek, ale především, že udělám radost dárky, které pořídím za penízky vysypané z pokladničky.
V uplynulé sobotní magické noci prolétl jsem mezi kapkami do míst, která mě byla po léta ve vzpomínkách tajemně ukryta. Tu náhle vstupuji skřípajícími dveřmi na rohu domu do drogérie,
provoněné vůní voňavek a vonných mýdel. Vzpomínám na kazety s růžovým voňavým mýdlem a vyrytým emblémem, tak připomínajícím slunce. A tu vůni, doprovázenou zvukem korálků, točících na ozdobném stromečku, poháněné teplem svíček. A odlesky v poctivých skleněných ozdobách, ve kterém se zrcadlily všechny mé vzpomínky. Tu náhle odtržený od tohoto pohledu, otvírám dveře od dalšího obchodu plného papírů, provoněného vůní inkoustu či fixek. Vzpomínky na nákup v zelenině, prosycené vůní uskladněných brambor, zeleniny či jablek. A při tom všem vzpomínáni, si uvědomuji, že už ani nevím, kteří lidé tam prodávali. Ty vzpomínky jsou kouzelné…
Třeba na dětství a domov už od kraje prosince provoněný vůní poctivého domácího cukroví, ale také na neposedný kalendář, co tak strašně neochotně měnil své dny.
Byly to dny, ve kterých člověk začal mnohem intenzivněji chápat, jak je úžasný mít vlastní doma zpracované zásoby, které se rovněž staly nedílnou součástí svátečního stolu. Třeba to cukroví, naplněné úžasnou rybízovou marmeládou. Stejně tak, jako domácí zeleninu ze sklepa vytaženou či zavařené okurky nakrájené do bramborového salátu.
Jak netrpělivě člověk vyhlížel onen den, kdy rozzáří se voňavý stromeček ozdobený svíčkami či světly. Vzduch provoní vůně smaženým kapra doplněný vůní prskavek a pod stojanem leží úhledně zabalené balíčky skrývající dárečky.
Dopadem poslední kapky z okapu, nečekaně mě čísi paže vrátila zpět do dnešních časů.
Od těch dob změnilo se mnohé.
A mnohé zůstalo stále stejné.
Dědu Mráze nahradila jiná postava a modla, podobně však mnohými stejně nadšeně přijímaná. Vždyť od toho jsou korouhvičky. Se změnou větru se tak rády správným směrem se otáčejí a srdce plné pokrytectví.
Dnes se máme dobře,
všeho je přespříliš,
netrpíme nedostatkem.
Nemáme potřebu cítit pokoru,
natož přemýšlet,
o pravém smyslu nadcházejících svátků.
A mnozí se v přeplněných krámech,
cítí tak neskonale šťastní,
soudě dle času, který tam rádi tráví.
Adventní čas letošního roku postupně vrcholí a já pokaždé přemýšlím o tom, co bych si vybral za dárek, který by potěšil mě, nebo kterým bych potěšil druhé.
Už to dávno nejsou voňavý mýdla, či jiné zboží, co lze za peníze pořídit.
Už dávno vím, že to podstatné pro šťastný život je úplně někde jinde a v jiných hodnotách.
Třeba v naplnění slov o tom, že „ jedni druhým břemena nesme“, či v pokoře, lásce a pochopení. Také v tom, že štěstí je rozpoznání pravdy a lži. Pochopení toho, co jsou či nejsou pravé dary života.
Stejně jako vím, že lidé se nemění, jak pravil Karel Čapek, nebo že Předstírání a nalhávání si čehokoliv, je cestou do pekel, a že ho kolem mě je.
A také se děsím odpovědi na otázku, kterou položil redaktor E15 režiséru Jiřímu Strachovi:
Takže doba je zralá na krizi. Protože jak už bylo řečeno mnohokrát, všechny krize plynou z nadbytku a blahobytu?
A odpověď je více jak děsivá, už jen proto, že ten pocit mám sám už delší dobu:
Doba je zralá na válku, protože řešíme kraviny.
Člověk něco řešit potřebuje, aby měl pocit důležitosti.
Ale když není co skutečně vážného řešit, začnou lidi vždycky řešit kraviny.
Malichernosti.
Čerpáno zde:
Je doba adventu, který třeba lidem přinese zamyšlení. Poctivý zamyšlení a pokoru.
Doba adventu a já bych měl udělat nějaké přání.
Doma jsme ho dělali každý rok.
Letos mi však nejdou dát do kupy smysluplně slova.
Vždyť ve skutečnosti existuje jiný spisovatel,
který bez našeho přičinění a bez našeho vědomí,
píše náš osud.
Přesto vše ti můj čtenáři jedno přání posílám,
nejen tobě, ale i tvým blízkým:
