Prostě jsem ve stavu, který by se dal označit klíčovými slovy: nespokojenost, podlost, frontální útoky, lišácké jednání a otravování, lákadla a odolávání.
Jako by ty předcházející skoro čtyři týdny nestačily a opět se útočí a útočí. Jednotlivé ataky se stále se zvyšující intenzitou útoků a sesazováním z vedoucích řídících funkcí. A když už mám pocit, že si mohu říci: jo dobrý, teď bude chvíle klid a prostor pro nabrání nových sil, přijde neklid.
Nádherná atmosféra, doplněná nejen krásným jarním počasím vybízejícím k venkovním aktivitám a regeneraci organismu, ale především nádherným zjištěním, že chybějící dolepení obkladů na zdi 40 x 200 cm, dolepila má drahá milovaná pí. Columbová, neboť zjistila, že to už vše zvládne sama a mě tím udělá velikou radost.
A nemýlila se.
Když jsem se včera vracel domů po náročné služební cestě, doprovázely mě neskutečně truchlivé myšlenky, že přijdu domů, budu opět násilně vsazen do montérek, protože je nutné zbytek obkladů na zeď dolepit. Navíc, když jsem si představil, že až dojedeme ke stropu, bude nutné obklady dořezávat, začal mi z čela kapat studený pot.
Jako psanec, vstoupil jsem do bytu a hned sahal po pracovních věcech. Ke svému pozitivnímu zděšení jsem však najednou uzřel, že vše je poklizeno a obklady dolepeny do úrovně stropu.
A mou mysl po mnoha dnech ovládl pozitivismus a co je ještě zázračnější, na rtech se mi samovolně objevil zázračný úsměv. No a ke všemu jsem se začal cítit omládlý, tak na dvacet.
No, prostě úžasný…..
I při brzkém vstávání, jsem se cítil tak nějak spokojený a veselý. Dokonce tak, že jsem přestal litovat, že jsem byl bestiálně a zákeřně sesazen z funkce. Člověk se má však radovat, dokud to jde, protože nikdy neví, jak dlouho ten slastný pocit může trvat. A tyto slasti většinou netrvají dlouho, protože po chvilce se přiřítila pí. Columbová, nejprve proskenovala stůl a při zjištění, že už jsem si ranní kávu sám uvařil, ujala se jistého proslovu.
Už z prvních slov, jsem si správně vydedukoval, že to včerejší radování s vidinou klidného a odpočinkového víkendu, se mi zhroutí jak domeček z karet.
Už jen ta vyřčená příšerná slova: barva, zbytek, kuchyně.
Slova, která když se spojí do vět, vytvoří cosi ohavného a odporného. Když takové věty navíc mluvka doplní o všechny ty vzletné a rádoby pozitivní konečné výsledky snažení, včetně zázračné otázky: Na co by jsi měl chuť, miláčku? mě opět totálně zděsily.
Kam asi tak vše může směřovat?
Když tedy zbyla ta barva na malování, šlo by kuchyňku přemalovat, ten lustr, co tam máme, by chtělo také inovovat……….
Najednou se mi dělalo kysele v ústech, úsměv zdrhnul za kopečky, v hlavě se mi promítly události posledních týdnů, vyvolávající husí kůži při pomyšlení, jak se zase vodloupe kus omítky na stropě, ulámou hliníkové rozvody elektřiny, vedoucí záhadným způsobem v panelu, všude opět prach a neútulnost.
Navíc, jako co že budu jíst, když bude kuchyň mimo provoz. Tak na tohle, já tedy v tuto chvíli rozhodně odmítám přistoupit.
A jako hlava rodiny, vydal jsem jednoznačné rozhodnutí:
možná se někde musí vymalovat kuchyň, možná někde chtějí měnit i osvětlení, to já tedy nevím.....
Ale co vím jistě, že tady, tady to nebude.
A tentokráte budu neoblomný, budu obezřetný ke všem těm nastraženým léčkám, falešným třpytkám a to i za cenu, že nebude husa se zelím a knedlíkem a bude třeba párek.
A Vám přátelé, přeji krásný a klidný víkend, plný sluníčka, pohody a klidu. A opravdu slibuji, že též si tento víkend v klidu užiju.
A snad vše v dobrém přežiju.
