Fakt miluju ty domácí práce.

Všechny průšvihy v domácnosti, počínající narušením klidu a odpočinku, začínají podobně. Například větou: Já jsem si myslela, že by bylo krásný, kdyby… Mnohdy pak nastává slet neřízených událostí.

To své dnešní povídání však začnu citací úryvku z emailu, který jsem obdržel. Jeho autor či autorka (já to nepoznal) mi dal(a) hlásání: To Vás fakt baví psát o takových obyčejných věcech a ještě přitom veřejně dehonestovat svoji paní? To se fakt nestydíte?

A já jsem se zamyslel a milé ctitelce či ctitelovi, musím vopáčit, že nejní nehorší, že o tom píšu a veřejně ještě dehonestuju, mnohem horší je to, že jsem na to hrdej.
Vono bych se spíš styděl za to, vést se na současné společenské vlně, ukájen všemi těmi nesmysly, včetně nic neříkajícími a nevypovídajícími ukazateli, jakou je například čtenost či karma.
To bych totiž přestal bejt svůj.
A na to jsem prostě už starej a hlavně línej.

Ale zpět k tomu mému budovatelskému tématu:

Když už doma slyším onu větu, tedy o tom, já jsem si myslela…., poučený z předchozích chyb automaticky předstírám zájem o to, co bude mou další prací. Copak tě miláčku napadlo, pronáším dychtivě, hltající každé slovo, které bych mohl ve zpětné vazbě použít jako tvrdý sarkasmus. No, že bychom po letech vyměnili i to osvětlení, tedy koupili jiný lustr a když už to budeš dělat, bylo by pěkný dát z té stěny pryč i tu ohavnou lištu, co vede k vypínači, povídá pí Columbová. Povídá to šťastně, neboť vidí můj zinscenovaný zájem - no a taky by pak bylo jednoduší to nalepení obkladů na zdi, dodává následně.
Přecházím do hlavní a aktivní role s otázkou, co jako že budeme dělat s tím kabelem, co vede k tomu vypínači. I s odpovědí si má drahá, hlavu nelámala - No prostě ten kabel dáme do zdi, to je přeci logický, neměl by to být takový problém. Brácha na to má takový ten vyškrabovák, kterým ty rýhy do zdi dělal.
Co té mé drahé a milované na to mohu říci jiného, než že má již tradičně pravdu. Snad až na ten dovětek, že ten škrabák je sice dobrej, ale do panelu – tak to určitě nepude. To je tak tu drážku vyvrtat, ale bude zase binec a hluk, o reakcích sousedů nemluvě.
Ber to jako výzvu, ty to zvládneš, přešla do pozice roztleskávačky má drahá paní. Už od samotného počátku prací jsem věděl, že to nebude tak jednoduché - rozvody v hlíně (tedy hliníkové kabely), instalace bůh suď, odkud a kudy ji vlastně vedli.
Jenže to jsem netušil, že to bude ještě zajímavější.

Tož jsem tedy ráno vzal to své milované sbíjecí vrtací kladivo a jal se postupnými krůčky vodvrtávat tu drážku. Pí Columbovou jsem pověřil důležitou asistencí, spočívající v držení hubice vysavače k pohlcování toho všeho, co odpadne.
Celkem nám to šlo, až na pravidelně se objevující jakési kovové dráty, které notně vyvolávaly otázku: A co teď, když jsou tak moc po povrchu? Když to odřežu flexou, to bude ale binec. Mou nerozhodnost vyřešila paní: No, tak to prostě musíme podvléci pod tím železem.
No co Vám budu povídat, byla to piplačka, ale vše se podařilo. Po celou dobu mě však věrně doprovázel zvláštní pocit z jistého rizika, spojeného s touto činností, který se později zhmotnil do obludných rozměrů.
Kabel byl úspěšně podsunut, drážka zakryta sádrou, navíc bude ještě jištěna nalepenými obklady imitujícími opuku. Nastal tedy čas namontovat nový vypínač, přidělat lustr a můžeme svítit až do aleluja.
Dnešní světla, co jsou k mání, už nejsou takové, jako bývaly. Prostě tam je takovej podivnej díl, kterej se má chytit na strop a teprve na něj se přidělá vlastní světlo. I zde přišla na řadu hlavní úloha pí Columbové, z hlediska organizace činností: Musíš to tam dát tak, aby to světlo po nainstalování, bylo umístěno souběžně se stěnou a bylo to hezký.
Tak si to rozměřuju a rozměřuju…. a do toho se mě pletou ty čouhající kabely, kdesi ze vnitřku stropu. Kudy jsou asi vedeny? Postupně mě polévá studený pot, při představě, že tam zajedu vrtákem a ty kabely prostě přeruším. Situace podobná stavu, kdy operuju a operuju a najednou zjistím, že pitvám a pitvám.
To nastane čas nejistoty, rozhodování a vyhodnocování rizika, doplněné patřičným komentářem ve stylu, kdybych se nenechal ukecat, nemusely by teď být takové problémy.
Po chvilce láteření přišlo rozhodnutí: jdu vrtat, a ty se připrav, že pokud to přeruším, tak to je špatný a potáhneme novou elektriku.
Musím nad sebou mít dobrého anděla, říkal jsem si po vyvrtání a odzkoušení, zda ta elektřina těmi kabely proudí a jak jsem zaplesal radostí, když se mi zkoušečka rozsvítila. Teď zbývá přidělat ty kabely k novému světlu, vše nasadit na ten držák, dodělat zásuvku a pak…..
za přítomnosti všech příslušníků domácnosti, tedy i naší osiřelé fenečky, slavnostně zažhnout oheň vítězství, respektive rozsvítit nový krásný lustr.
Domácí, podle velikosti nastoupená jednotka, netrpělivě hleděla na vypínač, pak na světlo s očekáváním té slavnostní chvíle – rozsvícení lustru……
Já, jednotkou zplnomocněný k zapnutí světla pokládám ruku na vypínač…..
 přepínám polohu 0
na polohu 1 ………………. 

a nic.

Prostě NIC….. jen beznaděj a bezmocnost, co že se zase stalo. V rádiu zrovna odbíjelo 14 hodin a my, my jsme byli dál bez světla.

Mezi zuby cedím jedovaté poznámky, o tom, že kdybych se v tom pod nátlakem nešťoural, nemuselo to tak být, beru do ruky nářadí a s neklidem přemýšlím, co jako mám dělat. 
No jo, jak a kde najít, kde je je přerušený.
Můj anděl ochránce vede však mé kroky dobře. Prostě ukroucený kabel pod vypínačem je oním viníkem.
A teď co dál?
Vymyslet, jak to nastavit, letět do krámu, vše propojit, vyzkoušet ….. a opět nic.
Letím tedy odšroubovat lustr, přeměřuji fázi, tedy spíše přeměřuji nic, protože kontrolka nesvítí. Pocity zoufalství zahalují moji duši, kde já teď seženu, nějakýho odborníka….
Zkroušeně požádám o malou kávu, bezradně usedám na schůdky s hlavou tak prázdnou. Nešťastně pohlížím na strop i stěnu, s vidinou jak tam tu novou elektriku lištuju…..
tu však pohlédnu na vypínač nový, proč ho mám stále odkrytý?
A když ho mám odkrytý, mám určitě jistič vypnutý……..
S pocity blaha běžím se podívat a ono skutečně můžu být za blba. Jak to asi může svítit, když tam nejde napětí.
Rozsvícení lustru kolem 17 hodiny už proběhlo normálně, bez nástupů a ovací.
Až na jednu jedinou větu adresované Columbové: miláčku, vidíš ten namontovaný lustr?
Tak si ho pěkně prohlédni, protože takto zde bude již na věky.

Takový malý epilog:

V tuto chvíli dovršilo se mé vyprávění na téma domácí kutilství. A to vše, co se odehrálo a já jsem to jen malinko přikrášlil lehkou nadsázkou, pokusem o humor, který není třeba vůbec dobrý. Jedno však vím úplně jistě: Jsem rád, že mám tu svoji pí Columbovou, se všemi jejími plusy a mínusy. A že žádnou jinou  - ovou, už ani nechci, protože žádná jiná, tak dobrá prostě není.