V okamžicích aktuální hysterie spojené s koronavirem, nepřestávám normálně přemýšlet. A už vůbec nechci podléhat médiím, z nichž některým nejde o nic jiného, než o pouhou senzaci. Žiji a vnímám všechny střípky běžného života.
Možná si můj čtenáři položíš otázku, proč jsem zvolil tak podivný název toho mého nedělního textu. V tom slovním spojení vidím obrovské průsečíky samotné filozofie života. Na jedné straně je jedna konkrétní žena, která každý den vydává obědy. Tu někomu řízek, jinému svíčkovou či zeleninový salát s pečivem.
Na straně druhé vidím obrovské pódium, plné obsazených židlí lidmi, kteří v ruce svírají hudební nástroje. A když přemýšlím o těchto dvou zdánlivě odlišných povoláních, nemohu nevzpomenout na řadu jiných, které by šlo uvést jako protipól onoho orchestru.
Co je vlastně všechny spojuje?
Ve svém pracovním životě jsem dosáhl různých postavení, od koncového hráče až po vedoucí funkce, ve kterých jsem i nyní. A čím více lidí má člověk ve svém týmu, tím více to bývá náročnější. A vedle toho je nekončící řada těch, které člověk ovlivňuje vlastním rozhodnutím. Lidé jsou různí, každý je na něco, každý má slabiny a silné stránky, své životy, svá škobrtnutí i svá vítězství, pochybnosti i jistoty. A ke vše snažím se mít úctu i pokoru.
Dáma co vydává obědy a orchestr…
kdo je z nich nejdůležitější? Kdo je vlastně nejdůležitější v onom zmíněném orchestru? Jsou to snad bicí, housle či trubka?
Nedávno jsem se ocitl u rozhovoru skupinky středoškolaček, které řešily co jednou dál, po maturitě. Někdy je přímo inspirující poslechnout si takové rozhovory. Jsou dle mého názoru zrcadlením dnešní doby.
Doby, kdy jak říká kamarád Míra Suchý: Dnešní doba je rychlá, nedbalá a zbrklá. Má vratké kořeny a v koruně jsou naroubovány patvary.
Ony totiž ty dívenky toužily po povoláních,co se dnes především nosí. Ony totiž nejvíce touží po kancelářské práci, za hodně peněz a málo práce. Vše ostatní je pod jejích úroveň, a být třeba u lopaty, v kuchyni či mít hadr v ruce je přímo děsí. Vždyť to dělají jen hlupáci a neschopní, prostě socky.
Není mým posláním hodnotit ani jejich znalosti, způsob mluvy plné vulgarismů, intelekt či schopnosti.
Vždyť obdobné věty lze slyšet od mnohých, kdy znakem schopnosti a společenského postavení je kravata, oblek a lakýrky. Proč bych to měl nakonec dělat, když život sám každému přerovnává životní hodnoty, nekompromisně vrací všechny nefér údery.
„Vždycky bylo, je, a já se domnívám, že i bude, na světě víc lidí hloupých a nevzdělaných, než chytrých a vzdělaných, i když chytrost a vzdělanost nejsou na sobě přímo závislé. Já znám mnoho vzdělaných hlupáků.“
Jan Werich
Možná teprve pak, až sami zmoudří, pochopí, že lidská společnost je obrovským a složitým hodinovým strojkem. A že každý z nás je ve své podstatě kolečkem jedním z tisíců.
Kolečkem, mající své nezastupitelné místo. Třeba v době výdeje oběda, aby bylo jídlo chutné, mělo svou teplotu a ladilo očím. Stejně tak, jako uklízečka, co čistí prostory, aby bylo všude čisto, všude to vonělo a nešířily se nemoci.
Stejně jako ten zmíněný orchestr,
plný všech rozmanitých hudebních nástrojů,
mezi nimiž by jen hlupák hledal nástroj,
který je ten nejdůležitější.
Ono totiž dle mého názoru nezáleží na tom,
co kdo dělá,
ale na tom, zda to dělá dobře a poctivě.
A já si takových lidí nesmírně vážím.
