Dnešní 11. listopad 2020 je tradičně spojen symbolickým znakem vlčích máků. Vlčí mák je nejen krásně kvetoucí rostlinou. Je i symbolem bolesti, smrti, nasazení, hrdinství a bojem o lidskost a svobodu.
11. listopad „Den válečných veteránů“, je věnovaný památce válečných veteránů.
Proč právě vlčí mák jako symbol „Dne válečných veteránů „?
Původ lze hledat v básni Ve Flanderských polích, kterou v roce 1915 napsal kanadský chirurg John McCrae, jenž sloužil na západní frontě, nedaleko belgického města Ypres. Útrapy a bolest raněných vojáků mírnil psaním básní, zvláště se ho dotkla smrt přítele a bývalého žáka poručíka Alexise Helmera.
V den, kdy báseň vytvořil, prý vál jemný východní vítr a vlčí máky se mezi hroby vlnily…
11. listopad nebyl určen náhodou. Roku 1918 byly ukončeny boje I. světové války podepsáním mírové smlouvy mezi Německem a Spojenci. Tento den zároveň upozorňuje na život válečných veteránů i na to, že bychom neměli zapomínat na ty, kteří nasazují život za uchování míru. Váleční veteráni jsou většinou na obou stranách barikády a bohužel nikdo z „obyčejných “ lidí si válku nepřeje, ale přesto se jí musí účastnit.
Já si však osobně v tento den spojuji ještě s mnohem staršími událostmi, spojenými s prusko-rakouskou válkou 1866.
Nejen z důvodu dopadu výsledků této války na další uspořádání v Evropě, ale i z hlediska obětí této války, byť by trvala relativně krátce.
A tak v tichosti a pietě chci uctít všechny ty, co obětovali to nejcennější, co člověk má – svůj život pro budoucí generace a díky jejichž oběti jsme nyní zde.
Oběti, kde není rozdílu mezi umíráním v prusko-rakouské válce, první či druhé světové válce, stejně jako v jakékoliv válce.
A v tento den vzpomínám na všechny ty padlé z roku 1866.
a kde jinde, než v památném lese Svíbu,
kterým jsem už nesčetně procházel všemi cestičkami....
Pokaždé, když se ocitnu na podobném místě,
cítím jakýsi záchvěv a chlad.
Možná tam zůstaly uvězněné duše nebohých.
Jak při odkvětu růží,
spadaly do červena zbarvené okvětní lístky,
s nářkem marnosti a zmařené touhy.
S křikem smutku po láskách a milých,
tam někde v neznámu...
tak vzdáleni od jejich zamilovaných míst.
"Ante bellum x post bellum"
(Ač jsme stáli proti sobě, přesto dlíme spolu v hrobě).
Epilog:
Na samotný závěr mého vzpomínání přidám výtah z projevu prof. Petra Piťhy. Jsou tam slova, která ani po 5 letech neztrácejí nic, na svém významu:
Usilujeme o mír na Ukrajině, ale sami jsme připustili, aby byl ohrožen, a spěcháme se přiživit, protože nepřiznáme, že nejde ani o Ukrajince, ani o Rusy, ale opět o peníze a rovnováhy bank, které se rozkymácely jako lodě, když se zvednou vlny. Říkáme: musíme být silní, abychom uhájili mír, ale k čemu nám budou zbraně, když nemáme muže, kteří by je zvedli. Proč by to dělali, když nemají ideál? Ideál, za který by někdo byl ochoten zemřít. Jsme věru ubozí a směšní. Vzali jsme své oblasti vazebnost kultury a naše katedrály se hroutí a společenství lidí se mění v hromadu rozhádaných sobců. Ztratili jsme hodnotu a míru člověka, neboť je zcela logické, že když odhodíme své křesťanství a zbavíme se Boha, zbavíme se i člověka, protože přestaneme vědět, jak má vypadat. Jak si nás muslimové mohou vážit, když oni mají Boha a my žádného nemáme. A proč by se měli u nás chovat slušně a jednat s námi lidsky, když vidí, jak se chováme my k sobě navzájem. Hovoříme o míru, chceme ho bránit, ale sami ho nemáme. Ani v sobě, ani mezi sebou. Chceme zachránit spravedlnost, ale jen množíme zákazy. Jenže spravedlnost ani mír nikdo nezavede, protože vyrůstají ze slušnosti.
Vím, co teď nastane, co uslyším. Má slova narazí na zeď sobecké spokojenosti, která je jako křivé zrcadlo. Všechno překroutí. Kdybych řekl jakoukoli moudrost, ozvěnou se ke mně vrátí fráze prázdnější než žvást opilce. I kdybych přinesl přímo z fronty usmrcené dítě, ozve se jen lživý nářek představitelů elit, a to takový, jaký si bude přát ke všemu lhostejný dav, který je má znovu postavit do čela. Nikdo se nezvedne, aby se šel pokusit zachránit sourozence či matku toho dítěte. Ozvou se proti mně hlasy: Na co si hraješ? Nečárej čerty na zeď!…, až zazní protest: Ten blázen nakonec způsobí válku – umlčte ho! Ale já se hrozím toho, co si připravujeme a přivodíme. Našimi nepřáteli nejsou ani Arabové ani Ukrajinci ani Rusové a vůbec nikdo. Stačíme si sami, protože si nevážíme zákona života, zapomněli jsme, že život je láska a láska je oběť. Život bez nich nedává smysl. A to je, na co můžeme zahynout.
Celý projev je uveden zde:
